Další, Aylin

Jsem v pasti

Pomalu jsem začala pochybovat o správnosti místa. Přišla jsem na to úplnou náhodou. Jo no, jsi úplně blbá, Aylin. Co by se stalo, kdyby to místo správné bylo? Bude tam ten člověk? Ale jistě, samozřejmě. Nikdy jsem si nemyslela, že jsi tak naivní, ale dobře, tvoje zvědavost tě naprosto omlouvá. Nebo mě zasáhne jen hluboké zklamání a budu naštvaná sama na sebe a budu stále přemýšlet nad vzkazem a nebudu ani spát kvůli zatracené zvědavosti. Nenávidím se.

Jenže prd je mi to platné, zakazovat sama sobě něco, co je pro mě nemožné. Každý, kdo mě alespoň trošku zná, ví, že takovýmhle hádankám bohužel neodolám. To je moje prokletí. Na světě existuje několik odlišných vlastností a každý člověk je zaplaven odlišnou než druzí. Každopádně, podle mě, je pár 'pokladů', kterými jsme obohaceni všichni. Nyní mě napadají ty nejběžnější, což je žárlivost a právě, moje noční můra, zvědavost. Můžete na povrch tajit své emoce a potřeby, ale stejně víte, že nikdy vám nedá neposlouchat cizí rozhovory, když máte tu možnost, nebo nepřijít na kloub takovému tajemství, kterému momentálně čelím já. Žárlíme taky všichni. Neříkejte, že vám nevadí, když se kolem osoby, kterou máte opravdu rádi a chcete ji jen pro sebe, motá někdo jiný. Na tom teď ale nezáleží, teď je spíš problém v mé extrémní zvědavosti. Pomoc..

~

Celou dlouhou noc se mi zdálo, víte o čem. Budila jsem se co půl hodiny, pár minut bloudila myšlenkami a za chvíli zase upadla do hlubokého spánku. Tak se to opakovalo pořád dokola. Miliony, tohle je zase zkreslený počet, variant setkání v parku.

To asi vysvětluje, proč jsem spala tak dlouho - do jedenácti dopoledne. Mám štěstí, že je dneska sobota, tím pádem to ve dvanáct v pohodě stíhám, jinak bych musela utéct ze školy a potom to všechno vysvětlovat.. vážně jsem ráda, že jsem se tomu vyhnula.

Megan už vařila oběd. Dvanáctá hodina se blížila, bylo na čase vyrazit. „Megan, ehm.. půjdu se jen projít, jo.." bála jsem se její reakce, nebyla moc nadšená, když jsme o víkendu nejedly všechny tři spolu.

„Teď? Za půl hodiny bude jídlo." rychle jsem si vymyslela nesmyslnou výmluvu, která mě jako první napadla. „Před chvilkou jsem se probudila, chci se jít provětrat, navíc když je venku tak pěkně." to byla pravda. Už teď ráno, ráno to bylo jen pro mě, jiné rodiny už prostíraly stůl, teploty dovršily k dvaceti stupňům.

„A co Kelly? Nechceš ji vzít s sebou?" moje sestra nebyla člověk, který by nějak vylézal z pokoje natož z domu ven. Nejraději se ponořila do čtení knížek nebo koukání na televizi. Ani moc nevenčila Mandy tak jako já. Ona Mandy byla spíš můj pejsek.

„To je hodně blbá otázka, nemyslíš?" Megan pokrčila rameny a usmála se. „To máš nejspíš pravdu." přikyvovala. „Tak ale do oběda až jsi doma." řekla už přísnějším a vážnějším tónem. Houkla jsem na ni se souhlasem a běžela ven.

Je přesně 11:38, ještě to stihnu. Poskakovala jsem si vesele k parku. Těšila jsem se nejen na osobu, jež na mě čeká, ale taky na samotný slet. Vždycky je to tak kouzelné. Viděla jsem to několikrát, avšak pokaždé to má jinou náplň a září jiným úžasem.

Přešla jsem úzký most přes řeku v parku. Louka už se blížila, teda spíše já k ní. Louka přece neumí chodit, že.

Neustále jsem sledovala displej mobilu a kontrolovala čas. 11:46. Už brzy. Sedla jsem si do čerstvě posekané trávy, která příjemně voněla. Poletovaly kolem mě včely z jednoho kvítku na druhý a snažily se zachytit co nejvíce pylu. Motýlci jim konkurovaly a snažily se zabrat květy tak, aby se k nim včelky nedostaly. Takhle to samozřejmě jen vypadalo. Ve skutečnosti jen kolem mě lezl a létal hmyz. Byl to krásný pohled.

Nešlo snad ani přeslechnout hvízdání ptáků a následující zvonění kostelního zvonu. Teď je přesně dvanáct. Pravé poledne. Ptáci kroužili po obloze a potom slétli na zem. Lehce mi to připomínalo shromažďování lidu při nějaké zvláštní příležitosti. Nebo taky prostý nástup při tělocviku.

Na moment jsem zapomněla, proč jsem vlastně tady. Čekala jsem na něj nebo na ni. Jenomže nikdo se nedostavil. Mé hádání bylo.. nesprávné. Logicky se teď mělo dostavit obrovské zklamání, ale upřímně, mě se to nějak nedotklo. Byl to jen nějaký vtip a já na něj naletěla, to je vše, jednoduché.

Musela jsem využít situace, když už jsem tady a přistoupila blíž k ptákům. Ten papírek měl pravdu, vážně tu z nich zbylo několik peří. Snažila jsem se jednoho z ptáků dotknout, ale polekal se a po něm i všichni ostatní. Vrátili se do korun vysokých stromů. Protože to je úplně normální snažit se pohladit si ptáčka a doufat, že vám sympatie oplatí.

To peří bylo tak nádherné. Málo kdo by odolal si jedno nevzít domů. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na jakoukoli ptačí chřipku nebo jinou nemoc, která mi hrozila a před kterou mě Megan, když jsem byla malá, neustále varovala. Začala jsem se prohrabovat v haldě peří. Ne tak doslova prohrabovat, ale hledat to nejhezčí.

Narazila jsem ale na něco trošku jiného, co mě překvapilo ještě víc. Na milisekundu mě zamrazilo uvnitř, někde u srdíčka. Taky se mi na okamžik těžce dýchalo. To už jsou příznaky ptačí chřipky. Všechna pírka jakoby se vypařila z parku, vlastně úplně z celého světa. Přestala jsem vnímat nejen je, ale většinu všeho kolem sebe.

Popadla jsem malý bílý obdélník. Nebyl úplně pravidelný, ale tomuto tvaru se to nejvíc podobalo. Zase další text, další vzkaz, další tajemství? Rozložila jsem papír do úplné velikosti. Nažloutlý bílý list pokrýval text psaný tužkou. Písmo mi přišlo povědomé. Nikdo nepřišel, ale nechal mi zde tohle?

Ahoj, sorry, ale přišla jsi pozdě, pokud jsi dostala tento dopis. Taky musím uznat, jsi chytrá, že jsi přišla na místo, kde najdeš tuhle další indicii, přesně jak jsem si myslel.

Možná, že budeš mít někdy jinou možnost mě najít. Tak tedy poslouchej svou duši a své svědomí a třeba se ti to povede.

Poslouchat své svědomí? Cože? Ano, no mě stejně nikdy neposloucháš..

Tohle byl jen vtip. Samozřejmě tě čeká další hádání. Je to místo, ve kterém se lze dozvědět téměř všechno, bohužel v dnešní době se o tom dost pochybuje..

Tohle je ode mě zatím všechno, takže těš se na další, Aylin!

Aylin? Moje jméno? To už nejspíš nebude náhoda.

Tímto to dneska ukončím. U první kapitoly jsem nepsala žádný popisek (to co teď čteš :D), takže tímto bych vám chtěla říct, ale to už jste si asi všimli, je tady nový příběh :D snad se vám bude líbit :*