Lilie

1. kapitola

Šest přátel teď právě dokončilo střední školu a právě teď mluvilo o společné letním výletu.

Prvním z nich byl Tom. Po letních prázdninách měl začít pracovat s tátou v jeho autoservisu. Mámu neměl, umřela mu v jeho tří letech, takže jí moc nepoznal.

Další z nich byla Abby. Abby se dostala na uměleckou vysokou. Měla nabarvené sytě červené vlasy, výraznou červenou rtěnku a řasenku. Celoročně nosila buď roztrhané džíny nebo kraťasy. Z dívek byla vždycky ta nejvíc vysmátá a nejvíc nad věcí.

Pak tu byl Reece. Reece celý život zaměřený na sport. Skoro všechny sporty mu šli a teď získal sportovní stipendium na jedné vysoké. Takže po prázdninách se odstěhuje 3 hodiny jízdy odsud. Jeho starší sestra chodila na tu stejnou školu.

Čtvrtou z nich byla Hailey. Ona na vysokou nepůjde. Neměla na výběr. Otce neměla, matka je alkoholička a má špatně placenou práci. Takže Hailey po prázdninách nastoupí do práce, zatím jen jako brigádnice.

Patým byl Connor. Connorovi většina věcí ve škole nešla, ale šla mu informatika. A šlo mu to tak dobře, že ho vzali jako nováčka do jedné počítačové firmy.

A poslední byla Audrey. Audrey chtěla být vždycky doktorkou. Chtěla pomáhat lidem. Tak si zažádala stipendium na škole. Myslela si, že vše bude v pohodě, ale nebylo. Jednou za dva roky je prohlídka u doktora. A tam to zjistili. Zjistili, že je nějaká chyba, ale neuměli to úplně analyzovat, takže o týdenních prázdninách, kdy ostatní její vrstevníci si užívají, ona byla na spousty prohlídek v nemocnici, která byla čtyři hodiny jízdy odsud. A tam jí sdělili tu zprávu.

Ona seděla na nemocniční posteli a kolem ní stál ještě její o rok starší bratr a její rodiče.

"Jak to mám říct-..." Začal doktor.

"Řekněte to na rovinu." Řekla Audrey na to.

"Ale Audrey-..." Chtěla něco namítnout matka.

"Ne, chci to vědět."

Doktor se zhluboka nadechl a řekl tu osudovou větu: "Audrey, ty máš rakovinu slinivky břišní."

"Cože?" Řekli všichni tři.

"Ale jak to? Co?"

"Máte rakovinu v rodině?" Zeptal se doktor.

"Rakovinu slinivky ne. Ale moje máma měla rakovinu prsu." Řekla na to matka.

"Příčiny toho druhu rakoviny, co máš ty, jsou ovlivňovány různými faktory."

"A je to léčitelné?" Zeptal se roztřeseně bratr Ethan. Všichni se na něj otočili. Ethan nikdy nemá roztřesený hlas, ale dneska je to jinak.

"Není to léčitelné." Řekla Audrey tichým hlasem.

"Bohužel ne." Řekl doktor.

"Kolik mi zbývá měsíců?" Zeptala se Audrey.

"Audrey, tohle nesmíš říkat."

"Kolik mi zbývá měsíců."

"Měla si ještě nějaké příznaky? Nechutenství, přílišné hubnutí, zežloutnutí kůže. bolest hlavy či průjmy."

"Ne nic z toho. A nádor se už odoperovat nedá, že?" Zeptala se Audrey šeptem.

"Bohužel ne. A co se týče toho času. To není jisté. Nevíme, kdy se u vás příznaky objeví."

"Takže..."

"Bude to určitě více než tři měsíce."

"Tři měsíce!" Vykřikl otec.

Zpátky jeli většinu trasy v tichu.

Ale pak Audrey promluvila: "Ta vejška asi padá. Musím tam zavolat a říct jim o svém stavu." Začala lovit v baťohu mobil.

"Jak to že to bereš s takovým klidem." Řekl na to její bratr.

"Mám vypnuté emoce."

"Vypnuté emoce? To nejde."

"Jde to. Mozek je na nějakou dobu vypne a začne myslet racionálně. Ale pak se emoce vrátí."

"A jak ta rakovina..."

"Příznaky se můžou dostavit za nějakou delší dobu. A pak příjdou příznaky. Mělo by jít o žloutenku, která nemá žádný infekční původ a potom, asi po třech měsících, příjdou bolesti břicha a nevolnost."

Potom se už na nic neptal a Audrey telefonovala.

"Zdravím paní Herster. Tady je Audrey Ford, žadatelka o stipendium na vaší škole."

Chvíli bylo ticho, paní Hester asi listovala papíry.

"Zdravím, Audrey. Proč voláte?"

"Jedno z kritérií je zdravotní způsobilost. A já jsem ne-..."

"O tomhle nemusíte volat. Školní rok začne za necelé tři měsíce, takže to už budete určitě zdravá. Jste jedna z našich hlavních kandidátek."

"Právě, je to problém. Má nemoc se nevyléčí za tři měsíce."

"O co jde, slečno Ford."

"Chci vám říct, abyste vybrali někoho jiného, protože já...."

"Ano? Copak je, mě to můžete říct." Zněla tak upřímně, vřele a vlídně.

Audrey se nadechla a promluvila: "Právě mi před pár hodinami diagnostikovali rakovinu slinivky břišní."

"Cože? To je mi velice líto."

"Mě taky. Na vaši školu jsem hrozně chtěla, ale mám smůlu. Takže...naschle."

"Naschle." pravila lítostivě a zaraženě.

Audrey položila mobil a hleděla z okna.

Rodiče s ní o tom chtěli mluvit, ale ona nechtěla a večer, když všichni spali, vytratila se do noci. Sedla si na strom vzadu jejich zahrady a rozbrečela se. Brečela tiše a její triko bylo najednou mokré. Ani si nevšimla šramotu, když někdo za ní lezl na strom.

"Emoce se vrátili?" Zeptal se.

"Ano...Ethane..." Rozbrečela se ještě více.

On jí objal kolem ramen a ona mu brečela do trička.

"Co budeš dělat?" Zeptal se jí.

"Když nepůjdu na vejšku....nevím, kolik času mi zbývá, dokud mi bude dobře, tak si asi najdu nějakou brigádu."

Chvíli mlčeli.

"Kdy jim to řekneš?" Zeptal se po chvíli.

"Komu?"

"Svým kamarádům."

"Já nevím. Nevím jak..."

Už nebrečela. Jen byla o něj opřená.