NaLu - Jednodílovky

Sad day

,,Kurva..." zaklel Natsu. ,,Takhle to být nemělo." dal si ruce v pěst a otočil se na doktora.

Jednou rukou jsem ho pevně chytila za ruku a druhou si setřela slzy z tváře.

,,Je mi to opravdu moc líto." podíval se na nás doktor.

,,Když je vám to, tak líto proč s tím něco neuděláte?!" vyštěkl po něm Natsu.

,,Uklidni se." přitáhla jsem si k sobě nohy a snažila se být co nejmenší.

,,Uklidni se? Mám se uklidnit, Lucy? Nechali ho umřít. Ještě než se vůbec narodil." podíval se na mě.

Snažila jsem se zadržet slzy jak to jen šlo. Každý pohyb, vzpomínka, pocit nebo cokoliv jiného ve mně vyvolávalo neuvěřitelnou bolest. Nejradši bych se propadla nebo jen zmizela někam daleko.

Přikývla jsem na jeho odpověď.

,,Dobře..." rozpřáhl ruce a sednul si vedle mě.

,,Nemohli jsme nic dělat. Když nám přišli výsledky testů bylo už moc pozdě." řekl doktor.

,,Jasně, chápeme. Řekněte nám termín operace ať už můžeme vypadnout." předstíraně jsem se usmála, ale nejspíš to ani jako úsměv nevypadalo.

,,Jistě." doktor mi podal papír.

Vzala jsem ho, chytila Natsua za ruku a šla k východu.

Vyšli jsme z nemocnice. Už jsem nezvládla víc schovávat svůj smutek. Podlomily se mi nohy a v breku jsem dopadla na zem.

,,Lucy...je mi to strašně líto." Natsu si ke mně klekl na zem.

Podívala jsem se na něj. Mohl být otcem a teď nebude. Začala jsem ještě víc brečet. Přitáhl si mě k sobě a stiskl do pevného objetí.

,,Půjdeme domů." pomohl mi vstát.

Pokusila jsem se usmát, ale vyšla ze mě další vlna slz a vzlyků. Nevím co bych teď dělala, kdybych ho neměla.

***

Den operace

Seděla jsem v pokoji a čekala jsem až přijede sestřička a naloží mě na lehátko. Po bílé a vyhublé tváři mi stékali slzy. Všude kolem byla cítit smrt a smutek. Z chodby bylo slyšet spoustu nářků. Stiskla jsem fotografii co mi dal Natsu před odchodem do nemocnice. Byla jsem na ní já s Happym. Stále si na ten den pamatuji. Byl to náš nejlepší den na světě. Ten večer jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. A teď? Zažívam svůj nejhorší den z celého života.

Ozvalo se zaklepání. Do pokoje vešla sestřička. Tiše na mě kývla. Vstala jsem z postele a došla za ní. Pomohla mi do lehátka. Nasadila mi masku a řekla ať počítám do pěti.

,,Jedna..."

,,Dva..."

,,Tři..."

,,Čtyři..."

Šťastnou cestu můj drobečku.

,,Pět..."

Jop ještě žiju. Kapito pro všechny co jsem nechala, tak dlouho čekat. Když už mám ten 'čas', tak vám sem házím jednu část. Omlouvám se všem co čekali nějakou omluvnou informačku. Tak snad se líbí.