Vlny tvé bázně

Část I.

„Proč tu jsi? Proč ses vrátil?"

Její hlas zněl suše. Chrastil jako rozlámané střepy.

Hleděl jí zpříma do očí. Tolik se změnila.

Chtěl odpovědět, ale hlas se mu v hrdle zadrhl. Nenapadalo ho ani, co vlastně odpovědět.

Odvrátila oči a zavřela za ním dveře. Pohltilo je šero. Všechno bylo vypnuté, jenom svítilna na kuchyňském stole tvořila oranžový tunýlek. Modré plamínky plynového hořáku tančily ve tmě. Následoval jí dál do jejího bytu. Posadil se za stůl. Na chvíli mu zmizela ze zorného pole. Rozhlížel se po pokoji. Postupně, jak si jeho oči přivykaly tmě, rozeznával další předměty. Byt byl pořád tak skromný, jak si ho pamatoval. Stejné fotografie, almara a k oné porcelánové sbírce slonů přibyl jen jeden exemplář. Ten, kterého jí poslal před lety.

„Co si dáš? Čaj nebo kávu?"

Její štíhlý pas se párkrát mihl v rohu místnosti.

„Možná bych asi spíš ten čaj...kávy jsem se přepil..."

Sáhla hlouběji do poličky, ta se párkrát zatřásla, až se její dvířka se šramotem nahnula.

Konečně plně zachytil její rysy. Pamatoval si ji silnější, na temeni hlavy se zaleskl pramínek stříbrných vlasů. Jeho bohyně krásy šediví.

Natáhl se ke slonům. Opatrně uchopil do ruky posledního slona v řadě a prohlížel si ho pod světlem svítilny. Byl bílý, s modrýma ušima a na hřbetě se mu blyštila zlatá kontura. Skvěl se čistotou a sem se přeci tolik prášilo. Otočil ho vzhůru nohama. Na břiše se nacházel otvor, sáhl do něj a nahmátl kus utrženého papírku. Trhl sebou, třesoucími se prsty papírek rozbalil.

Sledovala ho. Ostrý pohled nezmizel. Jí vyslovená otázka stále visela ve vzduchu. Čekala na odpověď. Konvice začala pískat.

„Kolik kostek cukru?"

„Nesladím."

Významně povytáhla obočí.

„Sladils, když jsem tě viděla naposledy..."

„Dobrá, když to chceš nechat při starém...dej tam tři kostky."

Bílé krychličky jedna za druhou mizely v horké vodě. S bouchnutím postavila hrnek před něj a posadila se.

Kolik vrásek přibylo na její tváři...Jeho bohyně stárne.

Usrkl. Čaj chutnal trpce navzdory sladidlu. Pohrával si se lžičkou. S cinkáním narážela o okraj.

„Pořád jsi mi to ještě neodpustila?"

Kousla se do rtu a rychle hřbetem ruky setřela z úst krev. Podal jí kapesník a pozoroval látku, jak se pozvolna nasakovala karmínovou červení.

„Říkal jsem si, že jsem tam měl zůstat...tady to sotva někdo pochopí..."

„Proč ses vrátil?"

Znovu ten ledově klidný hlas.

„Možná také proto, abych tě mohl znovu vidět."

„A hlavně?"

„Tenhle papírek dorazil s tím?"

Položil ho opatrně na stůl.

„Ano, s tím..."

Zhluboka vzdychl.

„Nepsal jsem to. Ten slon je ode mě, ale ten papírek ne."

„Já vím."

„Ty to víš?"

„Tohle není tvoje písmo. Znám tvůj rukopis."

Podrbal se na bradě. Dlouho se neholil.

„Proč jsi tady? Neviděli jsme se tolik let a potom sem náhle vpadneš...myslela jsem, že ten slon měl být na rozloučenou..."

„Proč na rozloučenou?"

„Je třináctý..."

Zasmál se.

„Spolu jsme jich nasbírali dvanáct. Třináctý dorazil až potom, co jsi zmizel. A třináctka je tvoje nešťastné číslo..."

„Náhodou šťastné."

„Lžeš."

„Chceš ve mně vyvolat pocit viny? Ty lžeš také. Věděla jsi moc dobře, že přijdu. Řádně ses na to připravila. Obstarala sis svítilnu na baterky, koupila jsi cukr. Byt je vypnutý. Ani žárovky nesvítí. Zatáhla jsi rolety a nakonec jsi sem, do té díry umístila ten vzkaz."

„Jak si můžeš být jistý, že se tě nepokusím udat?"

„Tím si jistý nejsem."

Hodila kapesník do koše a sklopila hlavu.

Pod silným líčením spatřil kousíček nahé kůže. Ani ty linky nemá pořádné.

Dodal si odvahy a naklonil se k ní blíž.

„Chtěl jsem ti říct, že tvůj bratr není mrtvý."

Trhla sebou.

„Co prosím?"

„Žije...a já nejsem vrah."

Odtáhla se od něj. Stále s výrazem naprostého klidu. Zřejmě to čekala a obrnila se.

„Kolika lidem jsi tohle tvrdil?"

„Nikomu. Žiju teď pod jiným jménem."

„Proč bych ti měla věřit?"

Vím, že tě to bolí, ale zkus si na těch pár dní vzpomenout." Naklonil se k ní a vzal ji za ruku. Byla studená jako led. Odmlčel se a snažil se zachytit něco vlídného v jejích očích, ale přeci jen byla tma. Do hrobového ticha opatrně vkládal jedno slůvko za druhým.

„Nech si v mysli vyvolat znovu ten sled událostí...a prožij ji jednu za druhou."

Chvíli na něj hleděla. Její hrdlo sevřela úzkost. Zavřela oči.

„Bláznům se neodporuje." Špitla tiše. Hladil ji něžně po ruce. Cítila, jak se horkost rozšířila do celého jejího těla. Pomocí jeho slov se vracela zpátky.

Všichni se připravovali na let. Ona, Sandra, Erik, Michal on a její bratr. Přihlásili se tehdy z pražského výzkumného ústavu pro vědu a techniku. Přípravy na let zabraly několik měsíců.

A potom to nastal onen okamžik. Za patnáct minut se odlepí od Země. Mávala...mávali všem, rodině, přátelům i jejímu psovi.

Deset...devět...osm...sedm...šest...motor nastartoval...v tryskách se zažehly mohutné plameny...všichni se drželi za ruce, stáli jako v magickém kruhu...kovový hlas dál ukrajoval sekundy...pět...čtyři...tři...dva...jedna...START! Loď se zatřásla a vyrazili vstříc vesmíru.

Buď Sbohem, planeto Země! Snad se ještě někdy shledáme!

„Byli jsme jediní...jediná česká posádka, která se dostala tak daleko..."

Za tak málo dní získali tolik poznatků. Měla jistotu, že na výsluní slávy budou stát dlouho. Výzkum byl převratný. Ze začátku byli plni nadšení, to ale postupně opadalo. Sandra se zhroutila. Jak fyzicky, tak i psychicky. Nikdo nechápal, co se s ní dělo. Blouznila. Náhle změny nálad. Chvíli si všechny podávala jako na pranýři a hned na to byla klidná jako beránek.

A vůbec všichni...všichni se izolovali.