Deník Růží

Svět se hroutí

Usnula jsem nemocnici. Michael ležel pořád na lůžku, nehybně, různé přístroje blikající a chrastící ho ve spánku nerušili. Jeho rodiče ho pořád nedorazili. Snad si mysleli že když jsem poslala sms: Michael je v nemocnici, přijeďte je to vážné! Že to je vtip!Volala jsem jim ale nikdo to nezvedal, jen paní na opakovala:volaný je momentálně nedostupný, o jeho dostupnosti vás budeme informovat prostřednictvím sms.
Nesnáším to! Sedla jsem si k Michelovi na postel a čekala co bude dál. Pak se pohnul a otevřel oči. ,,Rose? Jsi to ty"? Ano, ano Michaele! Řekla jsem vlídně a v očích se mi již začínali blištit slzy. ,Rose, proč brečíš?
Kdybyste viděli jeho obličej plný ranek.
Slzy mi už kanuli, jen jsem se zmohla na tři slova: omlouvám se, Míšo!
Pak jsem ho hladila dokud se nepohnul závěs a oběvila se jeho babička. Šla jsem za ní a ta jen podotkla že bych už měla jít.
Nechtěla jsem ale byla jsem unavená a nechtěla jsem překážet.
Nasedla jsem na autobus a jela domů. Rodiče nebyli doma! Ani se o mě nestrachovali. Lehla jsem si na postel a promnula si vlasy. Chvíli jsem ležela a pak se ozval telefon! Zvedla jsem ho a řekla:
Rose:Halo, kdo je tam
Lili: tady Lili, jsi fakt příšera, víš to?
Rose: Lili já-
Lili: to je mi úplně jedno ty krávo. Ty jsi se líbala s Michaelem!
Rose: ne to ne
Lili: to je lež ty d...vko, odtěď nejsme kamarádky.