Beze Slov

1.kapitola - nejlepší dárek, nejhorší zpráva

Emily :
Když jsem byla malá (typuji, že mi bylo tak pět), tak jsem žila v malé vesničce v Texasu. Bydlela jsem tam na místní farmě a byla jsem tam naprosto a úplně šťastná. Každé ráno jsem vstávala dřív, abych si mohla jít hrát ke koním. Pamatuji si, jak jsem je hladila a povídala si s nimi. Starala jsem se o ně každý den. A když jsem povyrostla a byla jsem starší, dostala jsem svého vlastního koně jménem Air [vzduch]. Ten den byl asi můj nejšťastnější den ze všech. Byla jsem prostě nadšená. Máma s tatou mi řekli, ať se o něj dobře starám. Podívala jsem se na ně a řekla : ,, Nebojte budu se o něj starat jak nejlépe umím!" . Jak jsem řekla, tak jsem i udělala. Starala jsem se o něj, jak jsem jen mohla. Až jednoho dne jsem slyšela rodiče, jak se baví o tom, že tatá dostal novou práci. Měla jsem z něho velkou radost. Ale všechna radost mě přešla, když jsem zjistila, že se budeme muset kvůli tomu stěhovat. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem sedla na Aira a vyrazila rychle pryč z farmy. Když si rodiče všimli, že tam nejsem, a že tam není ani Air, tak jim vše došlo. Došlo jim, že jsem je slyšela jak se baví o práci a o stěhování. Začali mě tedy hledat. Mezitím, co mě hledali jsem se s Airem schovala pod skalkou kousek za vesnicí. Byla jsem tam několik hodin. Nakonec jsem se rozhodla vrátit domů. Šla jsem přes pole až jsem došla k silnici. Byla už tma a  neviděla jsem pomalu ani na krok. Nasedla jsem na Aira a dala mu povel, aby šel podél silnice. Pomalu jsme se blížili k vesnici, ale v ten moment se Air nečeho leknul a schodil mě na silnici. Stála jsem tam na silnici a volala na něj . Bohužel byl už pryč. Měla jsem v tu chvíli dávat pozor, když jsem stála na silnici, ale nedokázala jsem myslet na nic jiného než-li na Aira a na rodiče. Najednou jsem slyšela troubit auto. To troubení se čím dál tím víc přibližovalo. Když mi konečně došlo, že to troubí na mě, bylo už bohužel pozdě. Srazilo mě. Zaznamenala jsem jen to, že ti lidé vyběhli z auta a volali na mne mým jménem. Byli to máma s tátou.

V nemocni ...

Julia (máma Emily) :

Když jsem viděla jak tam moje malá holčička leží a neprobírá se, myslela jsem jen na to jak se to mohlo stát. Dobře jsem si uvědomovala, že to z velké části byla moje chyba. Kdybych se v tom autě nehádala s Tomem (manželem), tak by se to nestalo. Rozptyvovala jsem ho, a když si všimnul, že tam někdo stojí, bylo už pozdě. Vystoupila jsem z auta a běžela jsem se rychle podívat na toho člověka. Když jsem spatřila, že to je Emily, málem jsem dostala infarkt. Srdce mi začlo neuvěřitelné rychle bušit. Bála jsem se, že je mrtvá, ale když jsem zjistila, že ne, hned mi bylo o trochu lépe. Rychle jsem zavolala záchranou službu. Pokoušela jsme se s Tomem jí pomoci. Ale nejspíš upadla do nějakého komatu. Mezi tím naštěstí přijela sanitka a odvezla ji i nás do nejbližší nemocnice. V sanitce jsem se na ní koukala a doufala, že bude v pořádku. Viděla jsem jak ji záchranáři kontrolují, jestli jí není nic vážného. Když jsem se jich zeptala jestli bude v pořádku řekli jen : ,,Nebojte, určitě bude v pořádku''. Nevěřila jsem, že říkají pravdu. Což mě viděsilo ještě víc. Když jsme dojeli k nemocnici otevřeli rychle dveře sanitky a vytáhli z ní Emily a vezli ji rychle na lehátku na pohotovot. Rychle jsme vystoupili ze sanitky a běželi za ní. Doběhli jsme ke sálu, kde byla pohotovost. Chtěla jsem se dostat k ní, ale bohužel to nešlo čekali jsme tam několik hodin. Nakonec za námi přišel doktor a řekl: ,, Bohužel má zlomená některá žebra, ruku a také větší poranění hlavy, ale už se to poměrně lepší ''. A také řekl, že je v jakémsi komatu, ze kterého se nechce probudit. Zeptala jsem se ho jestli nás tam pustí, a naštěstí řekl ano. No a teď, když na ní koukám a doufám, že se probudí, tak vlastně přemíšlím, co sakra dělala na té silnici a kde je Air?! Jakmile mi došlo, že z něho nejspíše spadla na silnici, když se podél ní vraceli domů, šla jsem to hned říct Tomovi a doktorovi. Také jsem požádala mé známé jestli by mohli najít Aira. Bylo mi hned lépe, když se vše vysvětlilo, ale vše vyprchalo, když jsem za sklem viděla Emily. Jak tam jen tak leží a nic nedělá a ani nereaguje.

Ležela v nemocnici několik měsíců a stále se neprobouzela. Odváželi ji na různé kontroly, ale většinou nezjistili nic nového. Teda až na jeden den, kdy měla svátek. Ten den jsem byla u její postele, ve ktere stále nehybně ležela. Byla jsem v pokoji sama. Tom musel jít bohužel do práce, tak jsem za ní musela jít sama. Popřála jsem jí všechno nejlepší k svátku a dala jí pusu na čelo. V tu chvíli mi přišlo, že pohnula rukou, ale nebyla jsem si jistá. Za chvíli to udělala zase, ale tentokrát se mi to nezdálo. Vyběhla jsem z pokoje a běžela rychle za doktorem. Poté jsme rychle přispěchali k ní. Doktor ji skontroloval a řekl, že u ní zaznamenal opravdu nějakou změnu. Byla jsem štěstím bezsebe. Pár dní na to se probudila. A když jsem se to dozvěděla, tak jsem utíkala z práce co nejrychleji za ní. Přibehla jsem ke dvěřím jejího pokoje v nemocnici a zastavila se. Pomalu jsem otevřela dveře, a když jsem ji tam viděla jak sedí v posteli a kouká se na mě se šťastným výrazem, byla jsem nadšená.