Beze Slov

2.kapitola - probuzení

Emily :

Když jsem se probudila, vůbec jsem netušila, kde jsem. Koukala jsem se po místnosti. Viděla jsem jen postele, různé přístroje a kapačky. Došlo mi, že jsem v nemocnici. Pomalu jsem si sedla na postel a čekala jestli někdo přijde. A přeci. Po několika minutách vstoupila do místnosti sestřička. Šlo na ní vidět, že se mě lekla. Vyběhla z pokoje a začla pořvávat: ,, Ona se vzbudila! Pane doktore! Je vzhůru!''. Nechápala jsem, proč tak ječí, to jsem spala dlouho nebo co?! O chvíli později do pokoje přišel doktor a jak bych to řekla .... reagoval podobně jako ta sestřička. Prohlížel si mě jestli jsem snad opravdová či co. Podle mně nemohl uvěřit, že jsem vzhůru. Nebyla jsem si jistá jestli mám udělat něco, co by ho přesvědčilo o tom, že nejsem jen nějaká figurýna nebo robot. Tak jsem tedy na něho
mávla. Ale stále na mě koukal jako na zjevení, tak jsem promluvila: ,, Dobrý den pane doktore. Jste v pořádku? Nebojte jsem opravdová nezdá se vám to''. Usmála jsem se a koukala na jeho reakci. Žádná nebyla. Chvilku tam stál a koukal na mě a na mojí složku. Pak se ale otočil na sestřičku a řekl: ,, Zavolejte jejím rodičům prosím. Že se Emily probrala''. Poté co domluvil se otočil opět na mě a řekl: ,, Ahoj Emily. Já se tvůj doktor, na což si již jistě přišla. Poté co se stala ta nehoda, kdy tě srazilo auto, si byla převezena do této nemocnice. Strávila si zde hodně času.'' v tu chvíli jsem mu skočila do řeči ,,Promiňte, ale jak dlouho jsem tu byla a proč si pamatuji naposled jen tu nehodu?'' . Doktor tam jen stál a nejspíš přemíšlel jesti mi má něco říct. Pak ale řekl: ,, No ... dejme tomu, že si zde byla nekolik měsíců...'' ,, A kolik?'' zeptala jsem se ,, Zhruba tak deset''. Seděla jsem na posteli s udiveným výrazem. Nevěděla jsem co mám říct na něco takového, tak jsem se zeptala: ,, A kde jsou moji rodiče? Přijdou brzy?''. Doktor se na mě podíval a řekl, že tu za chvíli budou. Byla jsem z toho všeho v šoku. Najednou jsem si vzpoměla na Aira. Doufala jsem, že ho našli. Moc jsem se o něj bála. Byla jsem tam chvíli sama, protože pan doktor šel to všechno říct ostatním a připravoval menší kontrolu. Najednou jsem slyšela hlasité kroky za dveřmi. Z ničeho nic ustaly. Dveře se pomalu otevíraly a za nimi stála moje milovaná maminka. Hned mi bylo lépe. Když jsem jí viděla zvedla se mi hned nálada. Zamávala jsem jí a řekla: ,, Ahoj mami''. Stála tam a usmívala se na mě, pak přišla ke mně blíž a pohladila mě po vlasech. V očích měla slzy a já potom taky. Poté se na mě podívala a řekla: ,, Ahoj holčičko moje. Bála jsem se, že už se nevzbudíš, že už nikdy neuvidím tvůj úsměv a že už nikdy neuslyším ten tvůj překrásný hlásek''. Řekla jsem jí, že mě nikdy nestratí, že tu s ní vždy budu. ,, Nemáš se čeho bát mami. Jsem moc ráda, že tě vidím, že tě mám u sebe''. Několik minut jsme si jen tak povídaly. Pak přišel táta a věděla jsem, že ikdyž se stane cokoliv budeme vždy všichni stát při sobě. Když přišel doktor tak seho máma zeptala, kdy budu moct jít domů. Řekl, že si mě tu ještě chvíli nechají provedou pár analýz a za pár dní mě pustí. Pak odešel a jediná věc co mě ještě zajímala bylo to, co se stalo s Airem. Rozhodla jsem se zeptat rodičů co s ním je a kde je. ,, A ... co se stalo s Airem? Kde je? '' zeptala jsem se. Seděla jsem tam čekajíc na odpověď, ale nikdo nic neříkal. Rodiče tam seděli a koukali na sebe. Nevypadali zrovna vesele. Táta se na mě podíval a né zrovna dvakrát vesele řekl: ,,No.... beruško...víš, Air je teď né zrovna v dobrém stavu. Byl u nás doktor kvůli tomu a to co nám řekl nebylo zrovna super. Air je nemocný. Je dost možné, že .... ''. Nic víc říkat nemusel. Bylo mi jasné co tím chtěl říct. V očích se mi objevily slzy. Nemohla jsem si pomoc. To není možné, že ten koho mám opravdu hodně ráda a ten, kdo je mím nejlepším přítelem, nejspíš brzy odejde z tohoto světa. Seděla jsem tam schoulená u rodičů a brečela.