Beze Slov

3.kapitola - nepříjemná analýza

Emily :

V nemocnici byl třetí den po mém probuzení. Nic moc se nedělo. Jen jsem nejspíše trochu prochladla. Doufala jsem, že je to jen rýma případně menší chřipka, ale po nějaké době jsem začala chraptit, chrchlat a bolelo mě silně v krku. Pořád jsem byla přesvědčená, že to nic vážného nebude. Bylo ale divné, že to neustále sílelo. Poprosila jsem sestřičku, aby zavolala doktora. O chvíli později doktor přišel. Podíval se na mě a zeptal se: ,,Co ti je Emily? Je ti dobře?" Řekla jsem mu, že mi vubec není dobře. Že mě pořád silně bolí v krku a neustále chrchlám. Poté mi dal nějaké léky, které mi vždy přišla dát sestřička ráno a večer.

O pár dní později .....

Když jsem spala zdál se mi sen o Airovi. Dlouho jsem o něm neslyšela. Nevím zda ještě žije či ne. Každopádně mi z toho nebylo zrovna dvakrát veselo. Zdálo se mi, že jsem byla zase doma. Šla jsem ke stajím. Najednou jsem uslyšela jakýsi hlas, který  mi radil ať jdu dovnitř. Přišlo mi to trochu divné, ale zajímalo mě, co mě tam asi bude čekat. Vstoupila jsem tedy do stájí a procházela jsem pomalu kolem koní. Koukala jsem se na ně a oni na mne. Koukala jsem se a v duchu si kontrolovala, jestli jsou tam všichni. Byli tam všichni, tedy až na jednoho. Chyběl tam Air. Rozhlížela jsem se okolo, ale Aira jsem neviděla. Vyběhla jsem ven a najednou přede mnou stál. Koukala jsem na něj a do jeho velkých očí. Přistoupila jsem k němu a pohladila ho po krku. Byla jsem moc šťastná, že ho zase můžu vidět. Ale najednou se splašil a běžel pryč. Z ničeho nic jsem stála u té silnice, kde se stala ta nehoda. Náhle se přede mnou objevila jaká si dívka. Po chvíli jsem zjistila, že jsem to já. Viděla jsem i to jak přijíždí auto a také to jak mě srazilo. Ten pohled mě tak vyděsil, že jsem se ihned probudila. Bohužel jsem se probudila moc brzy a nomohla jsem usnout. Nejen kvůli tomu snu, ale také mi bylo stále hůř a hůř. Byla tma a tak jsem pomalu vstala z postele a šla k oknu. Z okna jsem viděla krásné nebe plné hvězd. Na moment jsem přestala myslet na všechny problémy a jiné věci, které mě tak moc tížily. Ale nic krásného netrvá věcně. Než jsem se nadála bylo ráno a noční obloha zmizela. Ráno za mnou přišla jako vždy sestřička dát mi léky a skontrolovat mě. Když viděla, že se můj stav naopak zhoršil než-li zlepšil zavolala ihned doktora. Pan doktor jako vždy přistoupil ke mně a ptal se mne na různé otázky. Poté co domluvil, se otočil směrem k sestřičce a něco jí šeptem říkal. Snažila jsem se odposlouchávat případně odezírat ze rtů, ale nic nešlo. Jen jsem na ně koukala jak se tam baví. Pak se na mě doktor otočil a sestřička pomalu odešla z pokoje. Hluboce se nadechl a řekl: ,, Víš Emily, bohužel tě čeká další kontrola. Nejspíš máš něco s hlasivkami. Není to ale jisté. Musíme provést nejprve analýzu, abychom to mohlo dokázat. "