Počkám [Bucky Barnes/OFC 13+ one shot]

Počkám

Vyběhla jsem posledních pár schodů a strčila klíč do zámku. Dveře se okamžitě otevřely a já s překvapením vpadla dovnitř. Zdálo se mi, že jsem zamykala. Nebo ne? Vlastně jsem si dost nebyla jistá. Hodila jsem to za hlavu a místo toho zamknula dveře zevnitř, jak jsem to dělala každý večer. Jistota.

Odložila jsem kabelku na botník, z nohou skopla boty. V předsíni jsem rozsvítila, v obýváku jsem se tím nějak neobtěžovala. Vytáhla jsem z kapsy mobil, zkontrolovala ho a když jsem zvedla zrak, abych konečně rozsvítila, ztuhla jsem uprostřed pohybu.

Na křesle pod vypínačem seděl muž. V šeru mu nebylo vidět do tváře, rozeznala jsem jen delší vlasy a odlesk dvou očí upírajících se na mě. Seděl uvolněně a zároveň na něm bylo vidět že je schopný v jediném okamžiku mě zabít. Jedna jeho paže se podivně leskla.

Stála jsem tam, naprosto ztuhlá, pozorovala ho a on pozoroval mne. Couvla jsem, téměř jsem cítila že se v mých očích mihla panika, protože vzápětí stál na nohou a tiskl mne proti zdi, lesknoucí se rukou pod krkem. Dlaň byla studená, tvrdá a nepoddajná a když jsem sevřela prsty kolem jeho zápěstí, došlo mi, že je to kov. Náhle jsem věděla, kdo to je. Winter Soldier. Vážně existoval. A právě se nacházel u mě doma a očividně mě chtěl zabít.

Pokusila jsem se nadechnout, země jsem se dotýkala jen špičkami. "Prosím," dokázala jsem ze sebe dostat.

"Ššt," utišil mne, obličej měl blízko toho mého. Díky tomu že u mě byl blíž a také jsme se přiblížili ke světlu, dokázala jsem rozeznat na jeho tváři strniště, oči nabraly na tvaru. Jeho pohled byl velmi intenzivní.

"Maemi Kani," vyslovil jméno, tiše.

Bylo to jméno, to jsem pochopila, ale nebylo moje. Pokusila jsem se zavrtět hlavou.

"Jak se jmenuješ?" optal se tedy, jeho hlas byl měkký a hluboký a nebezpečný jako věčný spánek a horký dech mě zašimral na rtech.

"N-Nez-" pochopil, že nemohu dýchat a uvolnil své sevření, jen nepatrně. "Nezumi Shirayu," zachraptěla jsem.

"Nezumi Shirayu," zopakoval tím měkkým hlasem, normální rukou se opřel vedle mé hlavy. Přejel mi po zádech mráz, poprvé za tu chvíli ne strachem. Tón jeho hlasu, horký dech otírající se mi o tvář, to jak moje jméno splynulo z jeho rtů. Jemně osvětlená tvář, odlesky v temných smutných očích.

"Tebe nehledám," zašeptal, odvrátil tvář. "Hledám Maemi Kani." Stisk železné ruky opět o trochu povolil.

"Neznám Maemi Kani," vydechla jsem. Zdál se trochu zmatený, v očích měl konflikt. Váhavě jsem stáhla ruce z jeho předloktí a svěsila je podél těla. Když se nebudu bránit, třeba se slituje.

Spíše jsem cítila než viděla, že živá ruka sklouzla ze zdi až k jeho pasu a vzápětí se ozvalo cvaknutí. Tohle jsem znala z filmů. Ztuhla jsem, prudce se nadechla když se mi ke spánku přitiskla studená hlaveň zbraně. "Měla jsi být Maemi Kani," oznámil mi, jeho hlas byl stále stejný, prázdný a lhostejný a jako by mne obviňoval z toho, že nejsem dívka, kterou má zabít.

Nechtěla jsem umřít, samozřejmě. Ale tak nějak jsem s tím byla smířená, z nějakého zvláštního důvodu jsem byla klidná. Z náhlého popudu mi sklouzl zrak k jeho rtům. Vážně, smířila jsem se s tím že umřu jako panna, ale jako nepolíbená? To už by bylo moc, ne? Navíc, jeho rty vypadaly velmi pěkně.

Naklonila jsem se k němu, jen pomalu, abych ho nevyděsila, přeci jen byl dost nepředvídatelný. Jenže on neuhnul, naše rty se setkaly, jen jemně jsem se otřela o jeho. Kovová dlaň sklouzla níže pod klíční kosti a přitiskla mne zpět ke zdi, tentokrát se mi dostávalo dechu. Tedy, dostávalo by se mi, kdyby se ke mě náhle nepřitiskl. Jeho rty narazily do mých až hrubě, potřebně. Zbraň s třísknutím dopadla na koberec, do vlasů se mi vpletla jeho ruka, držící moji tvář u jeho. Vše se to stalo v pouhých pár sekundách, jako by náhle něco v jeho mysli vybouchlo. Jako by ten dotek byla rozbuška.