Koncem zimy mého sedmnáctého roku matka usoudila že mám depresi.Patrně proto, že jsem málokdy vycházela z domu, trávila spoustu času v posteli, četla pořád dokola stejnou knihu, málo jedla a velkou část volného času, kterého jsem měla spoustu, jsem trávila úvahami i smrti.
Když člověk čte nějakou příručku, webovou stránku nebo něco podobného o rakovině, mezi jejími vedlejšími účinky je vždycky uvedená deprese.Jenže ve skutečnosti není deprese vedlejší účinek rakoviny.Deprese je vedlejší účinek umírání. (Rakovina je taky vedlejší účinek umírání.Vlastně jako skoro všechno.)Máma byla ale přesvědčena, že potřebuju léčit, a tak ně vzala k mému obvyklému doktoru Jimovi.
Tak došel k názoru, že se doslova topím v ochromující a naprosto klinické depresi, a proto je potřeba upravit dávkování léků a přihlásit mě do podpůrné skupiny.
Ta skupina fungovala jednou týdně a střidali se tam lidé, kterým byli více či méně zlé v důsledku nádoru.Proč se střídali?
Vedlejší účinek umírání.
Ta podpurná skupina byla pochopitelně zoufale deprimující.Scházela se v kamenných sklepeních prostorách epiykopálního kostela, který měl tvar kříže, tam, kde ny se břevena křížila, kde v bylo Ježíšovo srdce.
Všimla jsem si toho proto, že Patrik, který skupinu vedl a jemuž jedinému v místnosti bylo přes osmnáct, o tom srdci mluvil úplně při každém setkání - jak nás, mladé lidi bojující s rakovinou, si Ježíš vůně přímo k svému nejsvětějšímu srdci a tak všelijak.
