In your shadow I can shine - l.s.

34. Zlý sen.

Cestou domů jsem byl skoro v režimu polospánku, kdy jsem už pomalu nedokázal udržet oči otevřené, a každou chvilku mi padala hlava. Zvuk motoru auta mě dokonale uspával a já musel trochu zatřepat hlavou, abych byl schopný alespoň trochu vnímat. Omámeně jsem se ohlédl na svého spolusedícího, který na tom nebyl o moc lépe. V uších nasazená sluchátka, oči zavřené a hlavu měl podepřenou jednou rukou. Venkovní světla, která mu sem a tam zableskla do obličeje, mi znovu dávala možnost vidět, jak nádherně a nevinně vypadá, když spí. Obdivoval jsem každičký centimetr jeho překrásné tváře a uvnitř mě se rozléval příjemný pocit mravenčení. Letmo jsem mu sáhl na hřbet ruky, ve které svíral svůj telefon, abych zjistil, jestli opravdu spí. Neobtěžoval se ani otevírat oči, pouze pustil telefon, chňapl po mé ruce, za kterou si mě snažil přitáhnout k sobě, jenže můj bezpečnostní pás mu v tom bránil. Rozespale tedy otevřel oči, aby zjistil, co se děje a následně mi pomohl, protože ta hloupá malá krabička, která měla za úkol držet pás na svém místě, se zasekla. Ani jeden z nás neměl sílu s tím nějak zápasit, takže Louis odepnul sám sebe a následně si ustlal na mé hrudi a z mého ramene si udělal polštář. Ruce jsem si obmotal kolem jeho drobného tělíčka a nechtěně se nechal přemoct únavou. Cesta uběhla lusknutím prstu a probudil mě až hlas mé sestry, která potichu oznamovala Louisovi, že za chvilku budeme u něj doma. Ten se začal opatrně zvedat, aby mě nevzbudil, ale to už bylo samozřejmě pozdě. Nespokojeně jsem zamručel, trochu zesílil svůj stisk a odmítal ho pustit.

„Hazz, pusť mě, budu vystupovat," ozval se jeho hlas a já na náznak nesouhlasu jen zakroutil hlavou.

Mohl přece přespat u nás. Tedy přesněji u nás a se mnou. V mé posteli.

„Napíšem si, hm?" Ozval se po chvilce ticha, když auto začalo brzdit. Trochu jsem se zamračil, ale když mi věnoval několik letmých, až dětských polibků, musel jsem se usmát. „dobrou noc." Byla jeho poslední slova, než mě ovanul studený vzduch a následně se ozvala rána, když vystoupil a zabouchnul za sebou dveře.

-

Probudil jsem se asi kolem dvanácté hodiny odpoledne, ale ani to mi nestačilo k tomu, abych byl schopný plně fungovat.

„Nechápu, proč se najednou tak zajímáš," Zaslechl jsem hlas mamky, jak s někým telefonuje „Ne, prostě ne!" Dál se rozčilovala. Zdálo se mi to trochu divné, ale nechtěl jsem se plést do věcí, do kterých mi nic není. To mi ale nevydrželo dlouho, když jsem uslyšel větu: „Vždyť jemu si nikdy nic nedal, ani pitomou zprávu k narozeninám nejsi schopný mu poslat!"
Všechna moje únava byla ihned pryč a moje srdce začalo bušit, jako pominuté. Rychle jsem se vykopal z postele a postavil se mezi dveře, abych lépe slyšel. Bylo to neslušné, o tom žádná, ale jestli opravdu volala s tím, s kým jsem si myslel, byla to tak trochu i moje věc.

„Dobře, fajn.. ahoj." Ukončila hovor.

Začínal jsem se bát, srdce jsem měl až v krku a nevěděl jsem, jestli mám zůstat, nebo se rychle vrátit zpátky, než si mě máma všimne. Než jsem se k něčemu rozhoupal, bylo pozdě.

„To byl .. „ Začal jsem, ale nestihl jsem to doříct.

„Táta," Dopověděla za mě.

„Co chtěl po takový době?" řekl jsem chladně a trochu znechuceně, aby nepoznala, co to se mnou udělalo doopravdy.

„Jenom si popovídat,"

„Doufám, že jsi ho nepozvala k nám, jestli jo, tak nepočítej s tím, že tu s vámi budu sedět u stolu jako by .. "