You can't RUN...

We Need You Back

MinYoongi...
Ležím na posteli a zírám do stropu. Jakoby na něm bylo bůhví co zajímavého. Ale vlastně je. Je to jako plátno v kině. Promítají se na něm všechny moje vzpomínky. Od prvního okamžiku až do toho posledního. Tou nocí, jakoby skončil můj život. Je to neskutečná bolest, jakoby mi někdo pálil díru do hrudníku. Smutek, bolest, beznaděj. Ty pocity mě sžírají zevnitř. Pomaluvmě rozkládají jako kyselina. K čemu tohle všechno? Má to smysl?Jako točit se v kruhu. Honit se za vlastním ocasem. Není cesty ven. Zbývá jen polít benzinem a škrtnout.

*Cvak.. klik*

*Cvak.. klik*

*Cvak.. klik*

Cvakání zapalovače byl jediný zvuk, který rušil ticho starého hotelového pokoje. Koukám do prázdna. Náhle se přede mnou cosi zjeví... ne někdo. Stojí tam jako vždycky. Hledí na mě svýma hlubokýma očima plnýma smutku. Jemně zavrtí hlavou. Co se to děje?! Copak šílím? Zapalovač mi vypadl z ruky. Mé tělo je stále slabé.Ale pomalu se do něj vrací život. Najednou mám odvahu... sílu jít dál. Na tváři mu vykvete slabý úsměv. Mizí stejně, jako se před tím objevil. V očích mě pálí hořké slzy. Byla to skutečnost, nebo iluze? Tak či tak, nemůžu se vzdát tak snadno. Teď už to vím. Musím překonat tu bolest ve svém srdci, ať to stojí cokoli!

KimNamjoon...
Nořím se do práce hlouběji a hlouběji. Jenže jak mám normálně pracovat, když tu nestojí na proti a neusmívá se, jako vždycky? Ze všech sil se snažím vrátit do starých kolejí. Ale celý svět, jakoby myl proti mě. Musím být silný, kvůli ostatním. Myšlenky mi probíhají hlavou jako v maratonu. Pach benzinu zatemňuje mou mysl. Všechno tak nějak ztrácí smysl. Zahazuju tyčku od lízátka... na zemi se mění v nedopalek cigarety... začínám už bláznit? Možná. Auto přede mnou náhle ujíždí... jako tehdy v noci... Hej! Co si jako myslíš že děláš? Mám chuť křičet. Něco nakopnout. Šéf na mě vyčítavě vrtí hlavou skrz sklo benzínky. Argh.. končím tady! Potřebuju pauzu.
Procházím se po starém nádraží mezi modrými vagóny. Na tváři smutný úsměv. Vzpomínám na staré časy. Chodívali jsme sem všichni společně. Nestarali se o všední svět. Slavili, dělali hlouposti, smáli se... kéž by to šlo vrátit zpět. Jenže to nejde. Už nikdy to nebude stejné jako tehdy. Aniž bych si to nějak výrazně uvědomoval, zahazuju svoje kafe a lezu na starý vagón. Čistý vzduch mi čistí hlavu. Mám už neuvěřitelnou chuť něco nakopnout. Stará ztrouchnivělá krabice přišla vhod. Vložil jsem do toho všechnu sílu, která mi zbyla. Nemám tušení proč, ale zvuk tříštění starého dřeva na kolejích mi přináší neuvěřitelné odlehčení. Pocit klidu. Mohu znovu zhluboka dýchat, jako po vynoření z noční můry. Něco mi chladí tváře... jsou to slzy? Ano. Smutek a úleva. Jako bych cítil jeho ruku na svém rameni. Tohle bude trvat ještě dlouho, ale věřím, že nakonec to přijmeme. Nemáme na výběr. Nemůžeme se vzdát bez boje. Proč? Nezneuctíme přece jeho památku... zůstane navždy v našich srdcích.

JungHoseok...
Ten most snad nemá konec... Jdu jako náměsíčný... bez směru, bez cíle, bez života... s tunu prášků v žaludku. Jakoby svět ztratil smysl. S hlavou plnou vzpomínek jen matně slyším hukot aut v pozadí. Jakoby mi někdo bodl nůž do srdce. Je to pravda...a není. Svět se točí. Všichni říkají, že nejde žít v minulosti. Ale ještě není správný čas otočit se a jít dál. Vždyť jak taky? Když vám prakticky před očima zemře nejlepší přítel, nemůžete to jen tak hodit za hlavu. Jako bych umíral sám. Každý okamžik znovu a znovu. Jakýkoliv okamžik, na který si vzpomenu, skončí tím pohledem... tou osudnou nocí. Moje nohy už mne odmítají nést. Vzdávají to stejně, jako já. Ležím na studené zemi, nad sebou ocelové nebe stejně temné, jako má mysl. Propadám se do temnoty... čím dál tím hlouběji. Vzdávám to?... ne! Tohle ne! Co by mi řekl? Co by si pomyslel, kdyby tu byl?Donutil jsem se znovu otevřít oči. Nad sebou mám ocelové nebe...znovu. Ale tentokrát vypadá jinak. Už není tak beznadějné. Lehký vítr nese jeho hlas. Je vzdálený... téměř šeptá. Ale přesto ho slyším, jakoby byl vedle mě. Nemůžu to vzdát tak snadno. Tohle si nezaslouží... musím bojovat! Smířit se s tím,jít dál. Ale nikdy nezapomenu. Jizvy zůstanou... navždy.

Park Jimin...
Není to pravda. Nemůže to být pravda! Stará fotka mi hoří mezi prsty. Voda přetéká přes okraje vany a zaplavuje koupelnu. Mokré oblečení se mi lepí na kůži. Vlasy mi padají do obličeje... to všechno je mi teď jedno. Ze všeho nejvíc se snažím dostat z té příšerné agónie. Zmítám se ve vlastních pocitech jako ryba v síti. Pravda je tak bolestivá... jako nůž zabodnutý v srdci. Můj mozek si to stále odmítá přiznat. NE! Není to pravda! Nic takového se nestalo! Je to všechno lež! Každou chvíli přijde a zeptá se,co tu proboha provádím... Chci utéct... co nejdál od všeho. Od té bolesti, od pravdy. Jenže před vlastními pocity se utéct nedá. Nořím hlavu pod vodu. Nemám vůli žít a nemám sílu zemřít... tak co jsem? Jsem nic. Troska, prázdná schránka bez duše. Klepu se zimou. Měl bych jít někam uschnout, ale nemám sílu. Jen sedím na mokré zemi, slzy se mísí s vodou. Utápím se v beznaději. Není nikdo, kdo by mohl pomoci.

Kim Taehyung...
Co jsem to udělal?! Ruce mám zmáčené krví, v hlavě temno a srdce mi buší. Zasloužil si to! Opakuji si dokola a dokola. Byl to tyran a já to skončil. Udělal jsem správnou věc... utíkám z bytu. Všechno je pryč. Všechno se změnilo v temnou vzdálenou šmouhu. Bude to někdy snazší? Sesouvám se ke studené zdi. Lehký vánek mi vysouší slzy a na rukou mi schne rudá krev.
V hlavě mám zmatek... Bloudím... Procházím se po opuštěném mostě a sleduji špinavou vodu. Je stejně hluboká jako můj smutek. Proč zrovna on? Čím si to zasloužil? Vzpomínám na staré časy. Na ty bezstarostné dny, kdy jsme byli všichni spolu. Na večer v bistru, na noc na parkovišti... už nikdy to nebude jako dřív. Jak se může v jedné vteřině změnit úplně všechno. V jednom okamžiku jsme byli všichni spolu a šťastní... a v tom dalším se náš svět obrátil vzhůru nohama.

Bylo by snazší prostě skočit a nechat se pohltit tou temnotou...

Jeon Jungkook...
Procházím se prázdnými ulicemi. Tedy... myslím, že jsou prázdné. Nevnímám okolí. V hlavě i v hrudi mám prázdno. Moje srdce mlčí. Neslyším ho tlouct od doby co... Jak jsou na tom asi ostatní? Neviděli jsme se už dny. Asi bychom si ani neměli co říct. Já za celou tu dobu nepromluvil ani k vlastnímu odrazu. Zírám před sebe, jen abych nezakopl. Nevím kam jdu... Nikdo z nás tohle neví. Jsme zaseklí na místě.
Kdy se setmělo? Měl bych se někam zašít... Někdo do mě vrazil. Nebo já vrazil do něj? Je mi to jedno, jdu prostě dál. Ale on to tak očividně nevidí. Začne cosi křičet. Přiráží mě ke zdi, chytá mě pod krkem. Chystá se mě zabít? Nevím, nevnímám. Cítím jen příšernou bolest. Pěst do žaludku, pak přes čelist. Jistým způsobem to pomáhá... Je mi všechno jedno. Sesouvám se na zem, bez vůle, bez života.
Netuším, jak dlouho jsem tam seděl, ale zvedám se a zase se ploužím ulicí. Zasáhne mě oslňující bílé světlo. Co se to děje?

...Kéž bys tu mohl být s námi...