Cesta za snem

#6

Ten, na kterého jsem se těšila nebyl nikdo jiný, než dlouholetý kamarád z dětství. Jmenoval se Honza, vždycky jsme si dost rozuměli a proto mi udělalo radost, že se po dlouhé době uvidíme.

,,Ahoj" zavolala jsem, když jsem ho uviděla. ,,Ahóój" šel ke mně a obejmul mě. ,,Jak se máš? Jak vůbec žiješ?" zeptala jsem se. ,,Docela to i jde. Hele nebudeme tady jen tak stát  půjdeme za ostatníma" řekl mi Honza. Usmála jsem se a šla jsem za ním.

Prošel několika chodbama, když jsme dorazili do velké místnosti ve které bylo neobvykle hodně lidí.

Prošli jsme celou místnost, když jsme stáli u stolu, kde seděl nějaký kluk za počítačem a pouštěl hudbu.

Asi zaregistroval, že někdo přišel, protože se zvedl ze židle a otočil se.

,,Ahoj, já jsem Kuba" řekl a podal mi ruku. ,,Ahoj, Lucka" usmála jsem se a stiskla mu ruku. ,,Hele pak za tebou kdyžtak přijdu a popovídáme si, ale teď musím ještě něco dodělat" dodal. ,,Dobře. Tak zatim" usmála jsem se a odešla.

Nalila jsem si Fantu a sedla jsem si na židli. Čas od času jsem s někým prohodila pár slov, ale pořád jsem byla zamyšlená. Všichni se dobře bavili, jen já seděla u stolu a koukala jsem do prázdna.

Asi po deseti minutách jsem zacítila něčí ruku na rameni a všimla jsem si, že si přisedl. ,,Sedíš tu nějak posmutněle, děje se něco?" podíval se na mě. ,,Nene, jen jsem se zamyslela" řekla jsem a usmála jsem se. ,,Dobře, budu ti věřit, řekni mi o sobě něco" usmál se. ,,Není na mně nic zajímavého" sklopila jsem hlavu. ,,Nepodceňuj se a řekni mi, co tě baví, šup!" usmál se. ,,No hraju ráda na kytaru a taky trochu zpívám" odvětila jsem. ,,Vážně? Ty zpíváš? To je super!" rozzářili se mu oči.

Povídali jsme si asi ještě půl hodiny, ale pak se Kuba zvedl, že pak zase přijde. Najednou se ozvalo ,,Poprosím všechny, aby se uklidnili, protože právě máme tu část večera, kdy začíná karaoke! Je tu nějaký odvážlivec, který by šel jako první? ... Nikdo? Dobře, začnu teda já".. Místností se začala rozléhat hudba. Neznala jsem tu písničku, ale zněla hrozně povědomě. Zaposlouchala jsem se do předehry, když začal Kuba zpívat. Nemohla jsem z něj spustit oči! Ten jeho hlas! V tu chvíli i kdyby začalo hořet, tak mě to nezajímá, protože jsem byla uplně mimo a bylo mi opravdu vše jedno.

Písnička skončila. Kuba sklidil obrovský potlesk, který byl zasloužený a zase se ozval hlas ,,První písnička je za námi, doufám, že teď už budou mít odvahu i ostatní". Jakmile to dořekl, tak začali chodit ostatní, kteří si chtěli zazpívat.

Zvedla jsem se od stolu a šla za Kubou ,,Páni, to bylo úžasný, věděla jsem, že zpíváš, ale že až tak úžasně. Wow." řekla jsem a věnovala jsem mu úsměv. ,,Přeháníš, ale děkuju. Koukám, že mě máš nastudovanýho" zasmál se. ,,To víš, dost jsem toho o tobě slyšela a zaujal jsi mě" řekla jsem.

Pár písní už zaznělo, ale my si s Kubou pořád povídali. S málokým si dokážu povídat tak dlouho, ještě k tomu, když ho skoro vůbec neznám.

,,Ty hele Luci, nechceš si zazpívat taky" podíval se zvědavě. ,,Já nevím, mám strach zpívat před tolika lidma" zamračila jsem se.  ,,Ale notak, věřím, že to zvládneš. Jestli chceš, tak budu zpívat s tebou. Souhlasíš?" pousmál se. ,,Dobře" podívala jsem se na něj se strachem v očích. Chytil mě za ruku a šli jsme spolu k počítači, kde vybral písničku. Vybral takovou klasickou odrhovačku, kterou musel znát snad každý.

Rozezněla se hudba a já se bála, co bude dál..