Bez křídel

Prolog

Temnou uličkou se rozléhaly pospíchající kroky. Kromě těžkého oddechování příchozí osoby bylo naprosté ticho. Jako by samotné město vědělo, co se má stát. Jako by té blížící se zkáze chtělo jen mlčky přihlížet.

Kroky se ozvaly hlasitěji. Kdyby se v uličce nacházel nějaký svědek, který by pozoroval nadcházející nešťastnou událost, poznal by, že blížící se osoba je ženského pohlaví a že výrazně napadá na pravou nohu.

Dívka spěchala, ale její docházející síly se na ní výrazně podepsaly. Při každém došlápnutí na zraněnou nohu se jí na tváři objevil výraz bolesti. Ale to ji stejně nedonutilo zpomalit. Ba naopak, strach vepsaný v její tváři ji nutil neustále se ohlížet. Ignorovala i krvavou cestičku, kterou za sebou nechávala.

Najednou ale dívka špatně došlápla, zavrávorala a z úst jí unikl tichý, bolestný sten. Ztrátě rovnováhy již nemohla zabránit a svalila se rovnou do vršících se pytlů s odpadky, skladovaných u zdi jedné zastaralé budovy.

Dívčin ustrašený výraz se změnil v panickou hrůzu. Rychle lapala po dechu, ale ani to nepřehlušilo zvuk mávajících křídel. Následovalo tlumené dopadnutí podrážek na vyasfaltovanou zem.

Netrvalo to dlouho a dívce se naskytl pohled na jednu z nejkrásnějších tváří, jakou kdy viděla. Byla doslova andělská. Jedinou vadou snad byl jen krutý úklebek, rozlévající se po obličeji jeho nositele.

Anděl zamítavě zavrtěl hlavou a trochu se pousmál. „Ach, moje malá Mirahell, ani nevíš, jak dlouho jsem tě hledal." Popadl dívku za zraněnou nohu a surově ji vytáhl z odpadků. „Ani nevíš, kolik vrásek jsi mi přidělala. Už jsem se začínal bát, že tě nestihnu najít včas." Anděl nespokojeně zamlaskal.

„Pr... prosím," zašeptala ležící dívka, i když věděla, že to nemá cenu.

Její věznitel se jen rozchechtal. „Musím říct, že jsi to ze všech mých spratků dotáhla nejdál, ale oba dobře víme, že dneska to pro tebe končí." Jemným pohybem ruky ji pohladil po tváři, ale hned vzápětí ji surově popadl za krk a vytáhl do kleku. Rychlým pohybem, který by sotva lidské oko postřehlo, se přesunul za ní, přitom ladně vytasil svůj nablýskaný meč a naposledy se na ni podíval. „Pozdravuj tam dole," pronesl šeptem a přiložil zubaté ostří k dívčině krku...