Bez křídel

2. kapitola - Ardarel

Na zem dopadlo pochroumané tělo, které se svíjelo bolestí a téměř neslyšně skučelo.

Kousek před ním přistála zahalená postava s kapucí zakrývající tvář. Jediné, co prozrazovalo, kdo je stojící osoba zač, byla obrovská, sněhobílá křídla, která zračila vznešenost jejího nositele.

Anděl pozvedl hlavu a vystavil tak na obdiv svoji krásnou tvář, ale ležící mladík před ním to vůbec neocenil. Ba naopak. Místo okouzlení se mu tvář zkřivila děsem a jeho tělo se začalo plazit pryč.

Andělův obličej se rozzářil krutým úsměvem. Několika kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od ležící oběti a nakopli ji tak silně, až odlétla několik metrů, kde se se sípavým dechem zastavila.

„Víš," pronesl anděl zvučným hlasem k zraněnému tělu. „Kdyby na tobě tvému otci záleželo, musel by se za tebe stydět."

Ve tváři ležícího chlapce se kmitl vzdor. Pomalu se vyškrábal na všechny čtyři, chvíli hlasitě oddechoval, ale nakonec shromáždil dostatek sil na to, aby se postavil. Jeho klepající se nohy ho sotva udržely ve vzpřímené poloze.

„Proč?" zeptal se a hlas se mu třásl potlačovanou bolestí. „Proč nás tolik nenávidíte?"

Anděl mu věnoval shovívavý úsměv. „Ale to není tím, že bychom vás nenáviděli... No, možná jenom trochu, ale hlavní věcí je to, že jste zrůdy... mutanti, kteří nemají na tomhle světě co dělat."

„Vždyť jste nás sami zplodili," namítl chlapec a v jeho hlase byla znát křivda.

„To je sice pravda, ale ne vždy je tomu, co bylo stvořeno, dovoleno i žít." Anděl se na chvilku odmlčel, a pak se vydal za couvajícím se chlapcem. „Ale dost už bylo řečí, je načase to skoncovat." Anděl se jedním rychlým pohybem přesunul za chlapce, popadl ho za hlavu a prudkým trhnutím mu zlomil vaz.

Bezvládné tělo se sesunulo na zem, kde zůstalo ležet.

„A zase o jednoho míň," pronesl do ticha a s útrpným povzdechem se sklonil, popadl mrtvolu a přehodil si ji přes rameno.

Jeho sněhobílá křídla se roztáhla do plné velikosti a jedno jejich mávnutí stačilo k tomu, aby se anděl i se svým nákladem vznesl.

Za ty dlouhé roky, které už na tomto světě strávil, znal cestu do andělského doupěte dokonale. Bez jediného zaváhání by se tam dostal i po slepu, protože poslední dobu trávil pouze na jednom místě, a to jenom zásluhou jediného anděla.

To Raziel mu zajistil tuhle každodenní rutinu, kdy létá nad městem a hledá uprchlé nefilim, shodou okolností to jsou všichni potomci již zmíněného anděla. Ne, že by mu post nejlepšího lovce nevyhovoval, ale potíž je v tom, že všichni poslední dobou odhalení nefilim mají tak nízký věk, že ukončení jejich života je stejně tak těžké, jako sfouknutí svíčky ve vichru. Skoro vůbec se nebrání, a to je pro jejich kata ubíjející.

Anděl zahnal pochmurné myšlenky a střemhlav se vrhl do doupěte. Když byl uvnitř, neobtěžoval se žádným ťukáním či čekáním a bez jakýchkoli řečí vrazil přímo do velkého sálu, kde už na něho čekal samotný Raziel, obklopený několika dalšími anděli.

„Ardareli," pronesl hned, jak ho spatřil a všechny oči se upřeli na nově příchozího. Ardarel kývl hlavou na pozdrav a odhodlaným krokem se vydal přes místnost. Jakmile stanul před velitelem tohoto regionu, shodil mu mrtvé tělo k nohám.

„Další z tvých spratků, Razieli," oznámil mu s falešným úsměvem.

Raziel vstal a nohou do mrtvoly šťouchnul, jako by se chtěl ujistit, zda je chlapec opravdu mrtvý. „Dobrá práce... ale moc si tu neodpočineš, hned pro tebe mám nový úkol." Raziel zvedl hlavu a vyhnal všechny anděli, kromě Ardarela, z místnosti.

„Už máš zase problémy?" zeptal se Ardarel se zvednutým obočím, když sledoval všechny odchozí.

„Je to trochu citlivá záležitost, kterou jsem podcenil," přiznal Raziel, ale nedal na sobě znát, že by ho to nějak extra trápilo. „Potřebuju, abys co nejrychleji chytil jednoho mého potomka."

„Takže nic nového," skočil mu do řeči šklebící se anděl.

„Ale jo, je u toho jedna novinka. Rozhodl jsem se totiž uspořádat turnaj. Svolal jsem nejlepší lovce a rozhodl se, že kdo mi ji přivede živou, abych si to s ní mohl vyřídit sám, bude povýšen na post archanděla." Jakmile Raziel pronesl to kouzelné slůvko, Ardarel úplně ztuhl a podíval se na svého šéfa. „Co je na ní tak výjimečného?"

Vedoucí anděl se nepatrně ošil, byl to první projev emocí, který v tomto rozhovoru projevil. „Potřebuji, aby ji někdo zlikvidoval co nejdříve. Táhne jí už na pět set," přiznal s velkým sebezapřením.

V místnosti nastalo hrobové ticho, které přerušil až hlasitý výbuch smíchu. Ardarel se rozesmál tak, až se musel předklonit a zapřít se o kolena. „To jsi zvoral. Parádně, parádně jsi to zvoral," dostával ze sebe mladý anděl zajíkavě.

„Myslíš, že to nevím?" vybuchl Raziel. „Nepotřebuji, aby mi to někdo připomínal, ani aby ses mi vysmíval. Prostě mi prokaž tu laskavost a dostaň ji."

Ale Ardarel se nenechal odradit. „A je ti jasné, co se stane, když se jí podaří přežít?" Aniž by mu nechal sebemenší prostor pro odpověď, hned pokračoval. „Bude z tebe mrtvola. Umučená mrtvola, protože ostatní to nenechají jen tak být."

Raziel se na smějícího se anděla zašklebil. Moc dobře věděl, že ho v takovém případě nečeká nic pěkného. Již několikrát byl svědkem mučících metod okřídlených bytostí. Otci nefilim, kteří nedokázali zničit své ratolesti před naplněním jejich osudného věku, byli doslova a do písmene cupováni na malé kousíčky, dokud nevydechli naposledy. Ale ani pak jejich utrpení neskončilo, protože jejich nesmrtelné duše se místo do ráje odebraly na mnohem nehostinnější místo, a to přímo do horoucích pekel, kde jejich utrpení jen každodenně rostlo.

Ne, to Raziel rozhodně nemohl dopustit. Byl přesvědčený, že takový konec si nezaslouží a přesně pro to uspořádal tenhle hon, u kterého je výsledek téměř jistý. Jeho povedená dceruška zemře ještě před svými narozeninami, o to se sám postará.

Raziel pomalu přešel ke stále se smějícímu andělovi, popadl ho za triko a trhnutím si přitáhl jeho obličej k tomu svému. Místnost najednou umlkla.

„Jak je vůbec možné, že unikala tak dlouho? Není to náhodou tvoje práce? Likvidovat je dřív, než nastane nebezpečná situace?" šeptal zlověstným hlasem Raziel.

Ardarel zatnul zuby a vší silou svého nadřízeného odstrčil. Udělal k němu jeden výhružný krok a se zvednutým ukazováčkem zasyčel v odpověď. „Už nikdy, rozumíš, nikdy se mě nedotýkej. Vytáhl jsem tě už z hodně podobných sraček a v týhle tě klidně můžu nechat vykoupat."

Raziel zprudka oddechoval. Chvíli mu trvalo, než svůj vztek ovládl. „Děláš, jako bys byl moje jediná naděje. Mám tucty skvělých lovců, kteří by ji mohli dostat."

„To sice máš, ale oba dobře víme, že když tak dlouho unikala, jsem na tuhle práci nejlepší." I Ardarel se trochu uklidnil a již mluvil smířlivějším hlasem.

„Tak na co tu ještě čekáš? Přiveď mi Mirahel živou a já z tebe udělám archanděla. Její poslední dostupná poloha byla na východě u hranic města," pronesl Raziel a mávnutím rukou ke dveří dal andělovi znamení, že má odejít. Jejich předchozí rozepře se zdála zapomenuta. Mladý anděl měl totiž pravdu, na tuhle práci byl opravdu nejlepší a Raziel ho potřeboval. Nemohl si dovolit neúspěch.

Ardarel se bez jediného slova otočil a vydal se k mohutným dveřím, když ho ale ještě zastavil Razielův hlas, který ho přinutil k ohlédnutí. „Jo a Ardareli." Na chvilku se odmlčel. „Nezklam mě, protože jestli půjdu ke dnu, buď si jist, že tebe vezmu s sebou."