Bez křídel

1. kapitola - Mirahel

Dívka se probudila a prudce posadila. Zuřivě lapala po dechu a ruka jí během okamžiku vylétla k pomalu se hojící jizvě na krku. Vydechla, zavřela oči a snažila se uklidnit.

Opět se jí zdál ten sen nebo spíš noční můra, která ji pronásleduje den za dnem a nenechá ji spát.

Ten sen probíhá přesně podle Mirahelliny vzpomínky na její poslední setkání s otcem, kdy ji málem dostal, jen s tím rozdílem, že ve snu se mu to podařilo dokončit.

Mirahell si v zoufalém gestu schovala obličej do dlaní. Už takhle dál nemohla. Každý den prožít ve strachu, že ji opět najde a tentokrát dokončí to, co začal.

Ne, na to si nemohla dovolit myslet. Musela se sebrat. Nepřežila tak dlouho, aby to teď vzdala. Odhodlaně vylezla z postele a postavila se před zrcadlo. Její bledá pokožka už nutně potřebovala zásah slunečního svitu. I když si byla vědoma toho, že nezdravá barva její kůže je způsobená spíš nedostatkem spánku, což potvrzovaly i velké kruhy pod očima. Kromě toho však teď její tělo zdobily i barevné podlitiny a několik škrábanců, které utržila v souboji se svým andělským otcem.

Mirahell si povzdychla, otočila se čelem do pokoje a došla ke zjištění, že už je čas posunout se dál. V tomhle zatuchlém hotelu se schovávala už dost dlouho a je zázrak, že ji tu ještě nikdo neobjevil.

Útok jejího otce se odehrál před čtrnácti dny a kdyby se tam neobjevil...

Ne! Na ten den prostě zapomene. Nikdy se to nestalo. Nikdy se nedostala tak blízko smrti a už nehodlá dopustit, aby se to opakovalo.

Začala sbírat svoje věci a cpát je do batohu. Nikdy neměla moc věcí, a to z jednoho prostého důvodu – nepotřebovala je. Navíc, když člověk celý život utíká, omezí se jen na to nejdůležitější.

Najednou se Mirahell zastavila v půli pohybu a zaměřila se na svoji ruku, která se neovladatelně třásla.

Mirahell se snažila uklidnit, ale nedařilo se jí to. Vzteky zatnula ruku v pěst, i s tričkem, které zrovna držela a naštvaně ho odhodila na nejbližší zeď.

Zuřivě si vjela do vlasů a tahala se tak silně, až málem zařvala bolestí. Tak dlouho to v sobě všechno držela. Veškerou frustraci, strach a bolest, že to teď muselo ven. Vztek ji zaplavil jako přívalová vlna a ona měla chuť zničit vše, co by jí v tu chvíli přišlo pod ruku.

Před očima se jí objevil obrázek jejího tatíčka Raziela a ona si představovala různé, krvavé scénáře odplaty za ta staletí, co mu sloužila jen jako lovná zvěř.

Popadla nejbližší vázu a zlostně jí mrštila proti zdi. Ozvala se hlasitá rána a střepy se rozsypaly po pokoji. Mirahell prudce oddychovala a pohledem přelétla místnost. Hledala, co dalšího by mohla rozbít.

„Ze všech mých spratků jsi to dotáhla nejdál," zněl jí v hlavě samolibý hlas jejího otce. Štvalo ji, že se ho nemůže zbavit, že ji děsí každou chvilku dne, kdy si zapomene hlídat myšlenky.

Popadla ze stolu těžký, skleněný popelník a chystala se ho poslat za vázou, když se najednou zarazila.

Raziel řekl něco, co doposud nepochopila. Něco o tom, že ji málem nenašel včas... Ale včas na co?

Pravdou je, že se Mirahell poslední dobou musela víc ukrývat. Útoky andělů se stávaly čím dál častější, což byl také důvod toho, proč vběhla přímo do náruče svého otce.

Za jejího mládí to byla pro anděli hra, ale teď se jejich hon proměnil v čistou zuřivost. Dříve se objevovali tak jeden za půl roku a bylo rozhodně lehčí jim uniknout, než tomu tak je teď. Ale při posledním střetnutí se na Mirahell sesypali jako vosy na med. Naháněli ji temnými uličkami, až se ocitla tváří v tvář své osobní noční můře. A její otec se rozhodně vynasnažil, aby to bylo nezapomenutelné rodinné setkání.

Mirahell se opět dotkla své nové jizvy. Stačilo tak málo k ukončení její existence. Obzvláště, když byl řez provedený andělským ostřím... Kdyby to její otec nechtěl dotáhnout do konce, stejně by to nepřežila, jelikož by vykrvácela. Ale díky včasnému zásahu...

Mirahell si všimla, že se její myšlenky opět ubírají špatným směrem. Teď měla důležitější věci na starosti. Co Raziel myslel tím, že by brzy mohlo být pozdě?

Má to snad něco společného s jejími blížícími se narozeninami? Za pár dní bude totiž slavit své osobní velké jubileum. A to rovných pět set let existence na tomhle proklatém světě. Ještě stále nemohla uvěřit tomu, že to vydržela tak dlouho. Ty věčné hony, ustavičný strach... a její mysl byla stále jakž takž v pořádku, zatím ji nezlomili. Ale jak dlouho to ještě může vydržet? Zvlášť teď, když se andělé objevují téměř na každém jejím kroku?

To jí připomněla, že se už na jednom místě zdržela dost dlouho, proto opět začala balit své věci. Musela se odtamtud dostat co nejdříve. Dřív, než bude pozdě.

Jen co ji napadla takhle myšlenka, ozvalo se prudké zabouchání na dveře. Mirahell ztuhla strachy. Hlavou jí prolítlo několik věcí najednou, ale tou nejčastější byl fakt, že už je pozdě. Našli ji a ona teď zemře.

Pak se ale ozvala nějaká racionální část jejího mozku. Andělé přeci neklepají, ti by sem vtrhli a ukončili její život během mrknutí oka. Ač to není zrovna povzbuzující myšlenka, dokázala ji uklidnit.

Mirahell se nadechla a opatrně se vydala ke dveřím. Mírně je pootevřela a jakmile spatřila příchozího, zalapala po dechu a snažila se je rychle přibouchnout. Ale v tom už jí zabránila silná ruka, tlačící na dveře proti ní.