Na konci všech konců

Milosrdenství

Je horké letní odpoledne a na vyprahlou zem nemilosrdně praží sluneční paprsky. Hlína je popraskaná, zdroje vody už dávno vyschli a zem pokrývají jen ty nejodolnější rostliny a keře. Slabí větřík sebou nese tichý nářek a pláč. Tato pustina totiž není zcela opuštěná. Pod jedním z nízkých kopců se jako ustrašené mládě krčí městečko, které obhání vysoký plot. Kdysi bylo krásné, malebné, zdejší obyvatelé tu spokojeně žili po mnohé generace. Ale časy se změnili.

„Ten plot už dlouho nevydrží." Zamumlá si pod vousy, kdysi obtloustlý, postarší muž. Vedle něj postává pár mladíků s puškami a jinými zbraněmi. „Co bude dál? Budeme bojovat? Nebo se prostě vzdáme?" ptá se jeden z nich. Stařík se podrbe na bradě. „Nemáme šanci, všechny nás pobijí...ale jsou tu děti. Nenecháme je zemřít takovou smrtí." Vážně se podívá mladíkovy do očí, „Všichni ať se shromáždí před nemocnicí. Připravte injekce." Muži se zatváří zděšeně. „Máte na mysli ty injekce?" zeptá se jeden z nich. Muž přikývne. Pár mladíků vyjekne. „Ale to je vražda!" Zakřičí jeden, ale stařík se k jeho překvapení usměje. Pohlédne před sebe. Desítky rukou pokryté zahnívající kůží se natahují mezerami v plotě a potrhané tváře sledují své budoucí oběti. V očích mají jediné – hlad. „Ne, to je milosrdenství."

Po několika hodinách stojí celé město před zchátralou budovou zdejší nemocnice. Všichni už vědí, co je čeká, ale přesto jsou tu dobrovolně. Někteří jsou klidní a smíření, jiní nervózně těkají pohledem po ostatních a někteří mají ve tváři výraz nefalšované hrůzy, nebo brečí a objímají svoje blízké. Není jich mnoho, ale několik desítek určitě. Nakažených za plotem je ale mnohem víc. Zástup se pomalu a jistě zmenšuje, lidé, co už dostali svou dávku, většinou odcházejí do svých domovů, nebo jen tak posedávají na místě a čekají, až přijde ta chvíle. Ti, co přišli první, už nevnímají svět. Většina těch, co tu stojí, jsou lidé kolem třicítky, staří a malé děti většinou nepřežili, nebo skončili mezi nakaženými. Jsou tu ale i výjimky. Téměř na konci fronty stojí malá desetiletá holčička a křečovitě drží za ruku svého otce. Dlouhé tmavé vlasy jí padají do očí, na těle má pár podlitin a na tváři dlouhou jizvu. Její matka zemřela před čtyřmi lety, hned, co se virus rozšířil do městečka. Její otec, Rudolf Worrnell patřil k těm lidem, co se nikdy nevzdávají, proto bylo s podivem, že se rozhodl dobrovolně zúčastnit této hromadné sebevraždy, ale každý kdo měl děti, jeho rozhodnutí chápal...udělal to kvůli ní. Malá Madylin věděla, co se chystá. Otec jí to řekl, myslel si, že je poctivé, aby věděla, jak a proč zemře, když už musí přijít o život tak mladá. Bála se. Ruce se jí třásly, nechtěla to vzdát. Rudolf se na své dítě nedíval. Věděl, že kdyby na ní pohlédl, nezvládl by to, a pak by jí sobecky vystavil příšerné smrti v rukou nakažených. To jako milující otec nemohl dopustit. Musel být silný.

Tichý nářek dlouhých řad lidí najednou protrhl divoký hlasitý křik. Madilyn to vytrhlo ze zamyšlení a ohlédla se, co ten hluk způsobuje. Nejprve neviděla nic, pak se ale z řad lidí vynořil nějaký mladík a zběsile utíkal k plotu. V rukách dřímal velkou sekeru. Když s řevem dorazil až k plotu, pevně ji uchopil a začal do plotu zběsile sekat. Proč to dělá? Pomyslela si Madilyn. Přece nemůže uniknout. A měla pravdu...muži se brzo podařilo vysekat dost velkou díru, a jakmile prolezl plotem, podařilo se mu uběhnout jen pár metrů od otvoru. Všichni nakažení se kolem něj semknuli a trhali jeho tělo na kusy. Lidé ve městě zpanikařili. Když on mohl otvorem uniknout, mohli se nakažení dostat dovnitř. Zavládl chaos. Každý se snažil od plotu dostat co nejdál. Někteří křičeli, jiní se snažili sehnat něco, čím by otvor ucpali. Rudolf držel svojí dceru za ruku a snažil se vyhnout tomu zmatku, zatímco Madilyn hypnotizovala pohledem otvor. Všimla si totiž něčeho, co nikdo jiný nezpozoroval. Po tom, co ubožák překonal plot, mnoho nakažených se vrhli jeho směrem a teď stále ještě všichni stáli v hloučku a snažili se získat aspoň něco z kořisti. Díry si žádný z nich nevšímal. A to byla její šance. Vytrhla se překvapenému otci a utíkala k otvoru. „Madilyn! Maddie stůj!" Křičel za ní Rudolf, a rozběhl se jejím směrem. Dceru však už dostihnout nemohl. Madilyn se protáhla otvorem a utíkala pryč, co nejdál od plotu. Nakažení se dál věnovali mrtvému a malého hbitého tělíčka dívky si nevšimli.

Dívenka se skryla za nejbližším keřem, aby se vydýchala. Jen co klesla do trnitých větví, tiše se rozesmála. Nemohla uvěřit svému štěstí. Nakažené i plot nechala už za sebou, jen vzduch sebou občas ještě přinesl nějaký ten nářek a sténání. Jen co nabrala sil, rozeběhla se dál. Nevěděla, kam míří, sázela čistě na svůj instinkt...a na neuvěřitelné štěstí které zatím měla.

Po pár hodinách Dorazila k silnici. Nikde nikdo, žádná prázdná opuštěná auta, žádní nakažení. Rozhodla se, že bude pokračovat podél silnice na východ. Nohy jí už pořádně neposlouchali, nejradši by si lehla a spala, ale musela si najít úkryt, než se setmí, tak šla dál. Netrvalo dlouho a zaslechla zvuk motoru. Rychle se skryla za keřem, ale tak, aby měla výhled na silnici. Nakažení řídit sice nedokázali, ale dnešní doba je drsná, nikdy nevíte, na koho narazíte. Přibližně za půl minuty těsně před keřem zastavila dodávka, která byla kdysi nejspíš bílá, ale teď měla barvu lehce do hněda. Chvíli se jen ozývaly tlumené hlasy zevnitř, pak se hlučně rozrazily dveře a ven vypadla mladá žena. Mohlo jí být tak dvacet, víc ne, ale vlasy měla bílé s lehce modrošedým odstínem, ostříhané na mikádo. Byla hodně štíhlá a velkou část těla potetovanou. Vrhala nenávistný pohled na staršího muže, který seděl za volantem. Oči jí zlostně zářili. „Měli jsme dohodu!" Zakřičela na něj. Měla výrazný ostrý hlas. Dokonce i Madilyn nadskočila. „Sama výš že situace se změnila Naro. Už ti nemůžu poskytovat úkryt. Nebudu riskovat svůj život, abych ti zachránil zadnici." Opáčil muž a hodil po ní nějaký balík. „Tady máš, je to tak na týden. Víc ode mě nečekej." Odplivl si. „Až tě najdu, tak za to zaplatíš Larsi!" zavrčela na něj. Muž si ale výhružek nevšímal a zabouchl dveře auta. „Ale..." zkusila to ještě. V tom muž nastartoval a auto se začalo rozjíždět. „Kreténe!" zakřičela za ním, ale to už nejspíš neslyšel. Nara s Madilyn osaměli. Žena vztekle nakopla šutr a vyrazila ze sebe ještě pár nadávek. Pak se svalila na velký kámen, co ležel u silnice, hlavu složila do dlaní a ztrápeně zakňučela. Madilyn v křoví chvíli vyčkávala, byla si ale téměř jistá, že jí od mladé ženy nic nehrozí. Proto brzy na to vyšla z úkrytu a zastavila se kousek od kamene, na kterém Nara seděla. Chvíli trvalo, než žena opět zvedla hlavu. Když dívku spatřila, zděšeně sebou cukla. Nejspíš si myslela, že je jedna z nakažených. Když ale viděla, že dívenka je zcela vpořádku a nesnaží se jí nijak napadnout, uklidnila se a na tváři se jí objevil podezřívavý výraz. „Co tady děláš?" Zeptala se zostra. Její hlas vůbec nezněl přátelsky. „Utekla jsem z domova. Moje město napadli nakažení. Jsem nejspíš jediná, kdo přežil." Řekla popravdě. „To není nic neobvyklího." Odsekla nesoucitně Nara. Když ale Madilyn nijak nezměnila svůj postoj a bylo zjevné, že se nechytá k odchodu, žena se znovu ozvala. „Co tu pořád chceš?" její hlas byl už mírnější. Madilyn chvíli mlčela. „Sama nepřežiju." Konstatovala potichu. „...mohla bych jít třeba s vámi." Vykoktala a pokusila se zatvářit přátelsky. „Jo?" Vyštěkla Nara. „A co já s toho budu mít? Nemám čas vychovávat nějakýho spratka. Jestli si tě nechám, brzo mě najdou nakažení a bude po mě. Kvůli tobě." Ironicky se uchechtla a podívala se jiným směrem. Madilyn se to dotklo. „Nejsem spratek! A vychovaná jsem dost. Pokud tě budu zdržovat, můžeš mě předhodit nakaženým jako návnadu a uniknout." V tu chvíli co to vyslovila, toho začala litovat. Naře se to ale zalíbilo. „Chytrá holka. V tom případě se mi budeš hodit." Řekla prostě. Madilyn došla až k ní a přisedla si. „Tak kam půjdem?" zahleděla se zvědavě na svou novou spojenkyni. Ta chvíli mlčela a dívala se do dálky před sebe. „Nejdřív musíme najít úkryt a pokusit se přežít tuhle noc."