Na konci všech konců

Setkání

Výbuch nebyl silný, přesto z přístřešku zbyla jen hromada ohořelého dřeva a spálených kusů těl. Nara bez jediného slova zmizela v jednom z přístřešků. Madilyn z hrdostí pohlédla na to, co zbylo z nakažených, kteří jí ještě před chvílí pronásledovali. Táta by na ni byl pyšný, pomyslela si. Pak odvrátila pohled od zapáchající hromady ostatků a rozhlédla se po údolí. Slunce už klesalo a jeho paprsky ztrácely na síle. Kopcovitá krajina lehce zbarvila do oranžové. Byl to krásný pohled. Dívka se ale náhle zarazila a zamračila se. „Naro!" Křikla. Žena ihned vyběhla z přístřešku. V jedné ruce držela velký pytel plný věcí a v druhé zbraň. „Co je?" „Někdo sem jde." Řekla Madilyn tiše a ukázala na tři postavy, které se po strmé krajině blížili do údolí. „To nejsou nakažení." Zamračila se Nara. „ Počkáme si, až sem dorazí." Madilyn pomalým krokem dokráčela k ní a pak už jen obě čekali, co se bude dít dál. Netrvalo dlouho, než návštěvníci dorazili do údolí. Jak se blížili, Madilyn si je pozorně prohlížela. Už na první pohled nevypadali nepřátelsky. Byl mezi nimi starší muž, plešatící, se spoustou jizev, oblečený jako voják. Po jeho levici kráčela žena středního věku s dlouhými černými vlasy, svázanými do culíku. Bylo poznat, že dřív byla velmi hezká, ale teď vypala sklesle, vyčerpaně a její tvář prozrazovala, že si toho už hodně prožila. Madilyn si všimla, že jí na levé ruce chybí dva prsty. Poslední z trojice byl mladík, byl nejspíš o něco mladší než Nara. Dívka hned poznala, že jde o syna té starší ženy, byli si velmi podobní. Mladík nebyl moc vysoký, měl černé delší vlasy - v téhle době se málokdo zabýval tak zbytečnými věcmi jako stříháním vlasů nebo holení – a pod pravým okem se mu táhly dvě dlouhé jizvy. Když došli až k nim, všichni nechali zbraně skloněné. Starší muž pokročil trochu dopředu a zbraň zastrčil za opasek. „Říkají mi Swain. Tohle je Elisha a její syn Alex. Nepřišli jsme dělat problémy, takže ty zbraně můžete schovat. Nikdo nemusí zemřít. " řekl hlubokým hlasem a podal Naře ruku, ta se na muže chvíli jen dívala, pak ale ruku stiskla. „Nara. Co po nás teda chcete?" odsekla trochu nepřátelsky, Madilyn měla pocit, že to ani jinak neumí. „Žili jsme v tomhle táboře, než nás našli nakažení. Už pár týdnů táboříme támhle za kopcem, potřebujeme zásoby, abychom se mohli vydat na cestu. Nevěděli jsme ale, jak se přes nakažené k našim věcem dostaneme. Pak jsme uslyšeli ten výbuch a..." v tu chvíli se ujala slova žena. „Poslyšte, vím, že ty zásoby potřebujete, ale my také skoro nic nemáme. Mohli bychom se podělit." pronesla skoro zoufalým prosebným hlasem. Nara chvíli přemýšlela. „Dobře, rozdělíme se." Řekla nakonec. Věděla, že kdyby zaútočili, tak nakonec zcela jistě ji i Madilyn zabijí, ale riskují tím, že zemře i někdo z nich. Nevěděla ale, jestli je jejich situace až tak zoufalá, že by se je rozhodli napadnout, kdyby jim zásoby nevydala. „Děkujeme mnohokrát." Usmála se žena. „Tady ale zůstat nemůžete." Chopil se muž opět slova. „ Výbuch přiláká nakažené. Nechcete tuhle noc zůstat s námi? Berte to jako poděkování. Máme dobrý úkryt." Nara pohlédla na oblohu. Nebyla nadšená z představy, že stráví noc s cizí skupinou lidí, ale věděla, že už je pozdě na to, hledat jiné místo na nocleh. Proto pomalu přikývla. „Zůstaneme přes noc s váma, nemáme kam jít. Ale budeme držet hlídku, chci mít jistotu, že nás ve spánku nepodříznete a nenecháte si zásoby pro sebe."

Kousek od údolí směrem na východ byla krajina skalnatější. Na vyvýšeném místě který ze všech stran obepínaly skalnaté vršky se nacházela malá, ne příliš hluboká jeskyně. Vchod byl nízký, ale hodně široký, připomínal spíš velkou prasklinu ve skále. Když skupina k místu došla už se stmívalo. Nejmíň hodinu jim zabralo posbírat všechny použitelné věci, které se v táboře nacházeli. Když dorazili do úkrytu, ihned zapálili oheň a rozdělali pár konzerv, které našli. Madilyn se po dlouhé době pořádně najedla a přítomnost dalších lidí ji dělala dobře. Byli přátelští, vyprávěli jim odkud jsou, o tom, jak žili před katastrofou a jak se dostali až sem. Madilyn překvapilo, že Swain a Elisha nejsou manželé, potkali se teprve před půl rokem, když Elisha se synem přišla do tábora v údolí. „Jako voják, mám v těchhle podmínkách trochu výhodu. Ale jeden nikdy neví, jsou situace, na které se prostě připravit nedokážete. Hlavně teď. Na tohle žádný výcvik neexistuje." Dokončil Swain jednu ze svých historek a usmál se na Madilyn. „V těchhle dobách už není moc tak malých dětí jako tady Maddie. Musí to být těžké." Poznamenal. „Víte, já vlastně ani nevím. Vyrůstala jsem v malém městečku kousek odsud, kolem nic nebylo, ve velkém městě jsem byla jen dvakrát a to už je hodně dávno. Když nákaza vypukla, byla jsem hodně malá. Vlastně ani pořádně nevím, jak to tu předtím vypadalo." Pokrčila dívka rameny. „Něco ti povím děvče. Nejdůležitější je si stanovit cíl. Něco, pro co budeš bojovat. To ti dá vždycky sílu jít dál. Člověk, který nemá cíl to lehko vzdává." Usmál se Swain. „A jaký cíl máte vy?" zamračila se. „Já jdu po jednom chlapovi. Byl to můj parťák, byli jsme spolu v armádě. Když vypukla nákaza, cestovali jsme spolu. Jednou jsme se dostali do hodně složitý situace a on mě zradil. Nechal mě těm zrůdám jako návnadu a sám si zachránil zadek. Od tý doby mám tenhle suvenýr." Dopověděl, otočil se a vyhrnul si oblečení. Přes celá záda se mu táhla dlouhá jizva. „Měl jsem štěstí, že jsem přežil. Od tý doby si nepřeju nic jinýho než se Larsovi pomstít." V tu chvíli Nara nadskočila „Komu?" Zeptala se rázně. Za celou dobu toho moc neřekla, takže to všechny dost překvapilo. „Jmenoval se Lars Baldwin, ten neřád." Odpověděl Swain a podezíravě se na ní zadíval. Nara chvíli mlčela, vypadalo to, že si rovná myšlenky. „Já ho znám. Měli jsme dohodu a on ji porušil." Řekla potichu. „Víte, kde teď je?" „Máte šťastnej den, slečno." Zasmál se Swain a ve světle poskakujících plamenů, vypadal ten úsměv skoro až zlověstně.