Na konci všech konců

Návnada

    Madilyn byla utahaná a bylo jí příšerné horko. Nara nebrala žádné ohledy a hnala jí tempem, na které byla ona sama zvyklá, takže jí dívčiny krátké nohy sotva stačili. Madilyn ale ani nic jiného nečekala, byla jí vděčná za to, že ji nenechala umřít hlady a žízní, nebo příšernou smrtí v rukou nakažených, která by jí zcela jistě čekala – samozřejmě nezapomínala taky na to, že v případě nouze jí žena bez váhání použije jako návnadu, ale i přes to ji následovala. Byl to jediný plán, kterého se mohla držet. Nebyla si úplně jistá, jestli má Nara nějaký určitý cíl, věděla jen, že jdou už přibližně hodinu a míří k východu. Ze silnice odbočili přibližně před půl hodinou, ale jinak se krajina nijak výrazně nezměnila, zem byla vyprahlá, popraskaná a při pohledu na obzor se zdálo, že to tak asi ještě delší dobu zůstane. Jediné změny, které si dívka všimla, byli ne příliš vysoké kopce, které se tyčili daleko před nimi. „My jdeme k těm kopcům?" zeptala se opatrně. Byla to její první slova od té doby, co se vydali na cestu. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo jen strohé „Ano." „Proč jsme se nedrželi silnice? Třeba by nás dovedla do..." „Do civilizace? Nevím v jakým zapadákově si žila, ale jestli se to k vám ještě nedostalo, naše rasa je na pokraji vyhynutí. Města se jen hemží nakaženými. Kdokoli se tam pokusil dostat, ať už pro potravu, léky nebo zbraně tak se už nevrátil. Je to tam hotový peklo, ty zrůdy už nemají koho napadat, tak požírají sebe navzájem. My se musíme od civilizace držet co nejdál, tam kam mířím, by snad, s trochou štěstí mohla být pitná voda, to je to co potřebujeme. Hlavně vodu a jídlo." Dokončila Nara rázně své vysvětlení a přidala do kroku. „Takže...už nejsou žádní lidé?" vyjekla dívka. Žila celý život jen ve svém městečku a o situaci ve světě věděla skutečně pramálo. „Ale jo, všude po světě jsou roztroušené osady, ve kterých po hrstkách přežívají, ale na ně většinou nakažení brzy narazí a zlikvidují je. Pak jsou tu ještě lidi jako já, nebo ten mizera Lars, kteří se protloukají na vlastní pěst, nebo v menších skupinkách a nezůstávají nikde dlouho. Ti většinou přežívají déle, ale každýho jednou to štěstí opustí a dostane se do průseru, ze kterýho se už nevyhrabe." Ušklíbla se. Jestli jí ta situace nějak znepokojovala, nedala to ani v nejmenším najevo. Madilyn naopak hlasitě polkla a tvář měla ještě bledší než předtím, pokud to vůbec bylo možné. „Znamená to teda, že lidstvo úplně zanikne?". Nara se zasmála, ale tentokrát už to neznělo tak bezstarostně. „Dávám tomu tak čtyři nebo pět let. První rána byla nejhorší, lidé nevěděli co se děje, skoro polovina populace padla hned v prvních dvou letech. Postupně jsme se naučili jak přežít, ale i když nakažení nevydrží žít – pokud se tomu tak dá říct- dýl než pár let, stále je jich o hodně víc než nás a neustále přicházejí noví a noví. Postupně nás pobijí všechny, pak se sežerou navzájem a ti co zůstanou, se časem rozloží." Žena se zastavila, předklonila se a opřela se dlaněmi o kolena aby si odpočinula. Poté hodila okem po dívce. „Sme na úplným konci holka. Na konci všech konců, který si do teď znala. Po nás už nebude žádný život a žádná smrt, žádná reinkarnace. Jsme poslední." Po téhle předpovědi zůstalo ticho. Nara se opět vydala na cestu. Jako by ještě zrychlila, ale dívka si toho nevšímala. Myslela na své dětství, na rodiče a rodné město, na to jak se poprvé doslechli o epidemii a jak se u nich objevil první nakažený. Zpočátku se říkalo, že je to jen chvilková záležitost, že za pár let bude zase všechno jako dřív, staříci si o tom dokonce vyprávěli vtipy večer u piva. Nikdy by jí nenapadlo, jak daleko to všechno může zajít. Na chvíli ji napadlo, že zemře tak mladá a o co všechno přijde. Ale tyhle myšlenky hned zahnala, věděla, že v těžkých časech je zbytečné se litovat. Svět, který dříve existoval už je dávno pryč, i kdyby zde žila ještě padesát, šedesát let, její život by nikdy nebyl šťastný. Důležité je přežít. Teď a tady. Na to se teď musí zaměřit. Měla být už dávno mrtvá, ale dostala druhou šanci. I když jí nohy sotva nesly, dohnala Naru a zařadila se vedle ní. Netušila, jak dlouho ještě cesta bude trvat, ale byla připravena na vše, co si pro ní budoucnost přichystá. Nebo se o tom aspoň snažila samu sebe přesvědčit.