Love in a washing powder

Part 3

Prudce jsem otevřela oči a podívala jsem se na kalendář vedle sebe. Aaaa, už je neděleeee. Vyskočila jsem z postele a v pyžamu běžela do kuchyně. Otevřela jsem laptop a do vyhledávače napsala: www.erem.com.
Nervózně jsem ťukala nehty do kuchyňské linky. Proč máme proboha tak slabou wifi? Proč? Samozřejmě vím proč... Jack ji ještě pořád neopravil...
Konečně... Klikla jsem na hlavní stránku a výsledky castingu. Projížděla jsem kategorie. Úplně dole byla kategorie ŽENY-HRANNÁ FORMA.
Nervózně jsem projížděla očima po řádcích. Salko, Slitie.... Smith. Nadechla jsem se a podívala se na konec řádku. Nepřijata.
  Ne, ne, ne. Svěsila jsem ramena a prohlížela si svoje ponožky se sobíky. Jsou docela roztomilý, ale proč ne? Jedinej důvod? Vstala jsem, zabalila se do kabátu a vyrazila ven. Ani nevím kam jsem chtěla, mohla jsem přejít chodbu a být u Annie nebo prostě někam ven, to je jedno...
Bezmyšlenkovitě jsem sešla schody a se svěšenými rameny vyšla z domu.
Prší.... Usoudila jsem když přesně doprostřed mých hnědých vlasů spadla první kapka. Miluju déšť. Začala jsem se jen tak procházet po městě. Kapky se ledabyle prosakovaly skrz lehký kabát a studil mi ruce. Po tom vedru, které bylo celý minulý týden to bylo docela příjemné. Najednou mi zazvonil mobil, ne, nebyl to nikdo z Eremu, aby mi řekl: ,, Tak nakonec jste přijata.", ale volala mi paní Blue.
,, Dobrý den" řekla jsem nejistě do telefonu.
,, Dobrý den, přišel sem nějaký pán a chce si koupit všechna ta koťátka, jestli nějaké chcete, tak by jste měla přijet hned." zdůvodnila důvod našeho hovoru.
,, A-Aha, tak já se tam pokusím, co nejrychleji dostat. Děkuji." vykoktala jsem. Co na to řekne Jack? Vůbec jsme se nedomluvili... Bude na mě naštvaný.
,, Dobře, nashledanou" skončila hovor a já vstala z lavičky. Pokračoval jsem několika ulicemi a zamířila do metra. Stoupla jsem si mezi lidi čekající na foukající vítr, který je ovane ještě před příjezdem pěti vagónů. Hlas z reproduktorů oznamoval, že metro přijelo a že máme nastoupit.
   Sedla jsem si vedle nepříjemně zapáchajícího dvacetiletého kluka, který pokyvoval hlavou v rytmu hudby linoucí se z jeho sluchátek. Nenápadně jsem se od něj odsunula a podívala se z okénka. V odrazu skla jsem viděla, jak se na mě dívá. Pohlédla jsem zpět na upoceného spolusedícího.
,, Jste krásná" vypadlo z něj po dlouhém očním kontaktu skrz odraz.
Nevěděla jsem co říct, nikdo nikdy neví co říct, když mu někdo pochválí, něco, co není moc jeho zásluhou. Já jsem se narodila s hnědými dlouhými vlasy a nijak jsem to neovlivnila. Jen je češi. Neděkuji  za to, co není mojí zásluhou.
Jen jsem se usmála.
,, Musím vystoupit" řekla jsem a ztratila se v davu řinoucí se na náměstí v Brooklinu.
,, Já také" ozval se hlas za mnou. Trhla jsem sebou. Jak mě dohnal?
Pokračovala jsem až doprostřed náměstí a na mobilu si vyhledala 50Road.
,, Ty nevíš kde je 50Road?" zašeptal mi ten kluk do ucha.
To si snad dělá srandu!
Co tady ksakru dělá??!
Sleduje mě a dívá se mi přes rameno do mobilu!
,, Vím, kde to je" řekla jsem ostře a vyrazila až moc prudce mezi lidi. Podpatek se mi zaseknul v dlažebních kostkách a já spadla na kolena. Ihned u mě stál ten otravný muž a začal mě zvedat.
,, Nesahejte na mě, zvládnu to sama!" vytrhla jsem se mu a opět vyrazila.
50Road nebyla daleko, jen pár bloků od náměstí. Teď už zbývalo jen najít číslo 30. Pokračovala jsem ulicí a rozhodla se zavolat Jackovi.
,, Ahoj Jacku." pozdravila jsem když zvedl telefon.
,, Dobré ráno" řekl rozespale.
,, Spíš poledne" opravila jsem ho.
,, Kde jsi?"
,, Jdu vyzvednout koťátko"
,, Co?"
,, Jo, himalájské koťátko. Bude se ti líbit."
,, Děláš si srandu?..... Přijď brzo, mám hlad. Čau." ukončil hovor.
,, Jo a vybal si ty krabice!"
,, Jo, čau"
,, Ahoj" dořekla jsem když jsem stála přede dveřmi domu. Dlouho jsem hledala jméno Blue a potom jsem zazvonila.
,, Dobrý den" zašuměl reproduktor.
,, Dobrý den, Smithová. Jdu si vyzvednout to koťátko." pozdravila jsem.
,, Dobře, otevírám" dveře zapískaly a já do nich zatlačila.
____________________
Ven jsem vyšla s malým šedivým klubíčkem pod bundou. O malou Lulu byl nejprve trochu spor, protože korejský inženýr měl v plánu si koupit opravdu úplně všechny, ale potom povolil a jedno koťátko mi nechal. Nechtělo se mi jet s koťátkem metrem, tak jsem zavolala Jackovi.
,, Ahoj"
,, Ahoj, co se děje?" zeptal se.
,, No jsem teď v Brooklinu na 50Road a potřebovala bych odvoz."
,, Nemůžeš dojet sama? Jede tam metro."
,, Jacku! Mohl by jsi mi jednou pomoc? Jednou pro mě přijet? Co tam děláš tak důležitýho, že nemůžeš?"
,, U-uklízím" lhal.
,, Ok, jedu sama."
Naštvaně jsem hodila mobil do kabelky.
Asi teď vypadám, že potřebuji nějakou zvýšenou pozornost svého přítele nebo že potřebuji být stále opečovávaná a dostávat od něj každý den dárky, ale když celé dny spí a nic nedělá, mohl by těch 10minut svého života obětovat a přijet pro mě. Už mě to přestává bavit. Každý den vstává až ve 12, celý den je na tabletu nebo notebooku a sjíždí filmy. Potom, když se večer vrátím mi lže, co všechno udělal.
Konečně jsem došla až k domovním dveřím. V metru bylo tolik lidí, že Lulu málem rozmačkali. Vytáhla jsem klíč a zastrčila do zámku. 

Taak a je tu další. Tenhle díl bych chtěla věnovat mojí nejlepší kamarádce panda07, která má dneska narozeniny. Takže všechno nejlepšííííí!

Jinak moc děkuju za neuvěřitelných 130přečtení. Strašně moc vám děkuju.

Díky za každý  vote a komentář.

Vaše Theoroa.