Už je to asi týden od dohody a já se zatím držím, i když je to těžké, protože cítím jak všem tepají žíly a ta vůně krve je těžké neodolat, ale já se nezdávám a už vůbec, ne když si myslí nikdo že něco nedokážu. Nejhorší to zatím, ale asi bylo v pátek kdy máme tělocvik vždycky je se mnou Cindy a hlídá mě abych se udržela, protože mě to hodně vyčerpává a tak celkově i ty lidi tam.
Konečně je to třetí týden, ale tak vyčerpaně a slabě jsem se nikdy necítila. Je sobota a jsem u Cindy, je tam i její bratr Kristián pozdravím ho a řeknu s výsměchem, že už jenom zítřek a bude konec že jsem to vydržela a on pochyboval. Podívá se na mě zamračeně a řekne to se ještě uvidí ještě dnes třeba podlehneš. Odpovím, mu že jeden den ten už zvládnu v pohodě, když jsem vydržela ty týdny. Jdu se Cindy na zahradu na vzduch prý vypadám dost bledě :D ale tak ať se nediví, když jsem zeslábla. Najednou se venku objeví, ale i Kristián, který drží v ruce žiletku kterou má u ruky já se na něj podívám a říkám mu co to dělá, a on že teď uvidí jak vydržím, a začne si pomalu zařezávat žiletku do ruky já mu říkám ať přestane, že si ublíží ale jak jde vidět tak mu to je jedno. Já se ale na to nemůžu koukat nedá se to rudnou mi oči on jde blíž ke mě jako naschvál ale já se odvrátím ale už se neudržím na nohou a omdlím.
