Útěk

Prolog

„Johne pojď se najíst!" zakřičela jsem. „Dobře mami už jdu!" řekl. Zasmála jsem se a připravovala oběd. Všichni jsme se shromáždili kolem stolu a začali jíst. „Vyprávěj nám prosím o babičce a dědovi." Řekl John. Přestala jsem jíst, podívala se na všechny, omluvila se a odešla jsem do pokoje.

Lehla jsem si na postel a začala brečet. Po chvilce začal někdo klepat.

„Mami můžu dovnitř?" zeptal se John.

„Jasně zlatíčko, pojď dál.".

„Mami, omlouvám se."

„To je v pořádku zlato, ty za nic nemůžeš." pošeptala jsem.

„Řekni mi prosím, co se stalo s babičkou a dědou." zaškemral.

„Dobře, myslím si, že už jsi velký a, že bys měl znát pravdu.

Všechno to začalo, když mi byly 3 roky, kdy mě adoptovali tvoji prarodiče. Do té doby jsem bydlela v dětském domově, kde mě moji praví rodiče nechali. Až do 13 let jsem měla to nejkrásnější dětství, jaké jsem si mohla přát. Ale všechno se změnilo. Můj nevlastní táta pracoval ve firmě, kterou skutečně miloval, ale firma zkrachovala, a tak o práci přišel. Mamka ho přemlouvala, že si může najít novou práci, ale on jí neposlouchal a uzavíral se čím dál víc do sebe a svou těžkou mysl, tu a tam osvěžoval sklenkou alkoholu, aby alkohol jeho problémy řešil, jen je stupňoval. Dostal do začarovaného kruhu alkoholismu."

„Si děláš...začal chlastat nebo co?!"

„No, nedělám, bude hůř.

Časem se jeho psychický stav zhoršil a začal mamku mlátit a zanedlouho i mě. Mamka chtěla rodinu za každou cenu udržet pohromadě, ale po několika měsících psychického i tělesného teroru byla tak na dně, že to chtěla prostě ukončit tím, že spáchá sebevraždu. Myslím, že jsem ji zadržela v poslední chvíli jedním nápadem, jednou spásnou větou:

„Můžeme přeci utéct!"

Seděla na kraji vany, unavená, zoufalá a dlouze přemýšlela. Pak se nadechla, jako by načerpávala energii, kterou zanechala v domácích hádkách a zašeptala:

„Dobře, Sally." Řekla se zřetelnou úlevou v hlase. Zvedla se, a konečně se jí zase rozsvítily oči. Když opustila koupelnu, jen jsem tiše a s obrovskou úlevou uklidila připravenou lahvičku plnou léků.

„Nastal den D a my jsme si začaly balit, abychom stihly všechno do té doby, než se táta vrátí z hospody. Naplánovaly jsme si, že musíme odejít cca ve 21:00, protože se vždy vrací ve 21:25.

Ten den se však vrátil dřív!