Ráno jsem se probudila. Sluneční paprsky mi svítily do tváře. Bylo to velmi příjemné... Dokud jsem si neuvědomila, že je pondělí.
Podívala jsem se na hodiny. Bylo 7:00. Začala jsem panikařit, protože mi jel autobus v 7:20.
Běhala jsem po pokoji a snažila jsem se vyčistit si zuby, obléknout se, nachystat kabelu, učesat se,...
Znovu jsem se mrkla na hodiny. Nestíhám. Na snídani a svačinu jsem se dneska vykašlala. Vyběhla jsem z domu a ovanul mě studený suchý vítr. Bude pršet.
Když jsem doběhla na zastávku, viděla jsem jen autobus mizící v zatáčce. Měla jsem chuť zakřičet z plných plic spoustu nehezkých slov. Nezbývalo mi nic jiného, než jít do školy pěšky.
Škola je ve vedlejším městečku. Když sebou hodím, tak tam budu za čtyřicet pět minut. Kdežto další autobus jede až za 1,5 hodiny.
Naštvaně jsem šla po ulici a kopala do kamínků, které se mi pletly do cesty. Začalo pršet. A aby toho nebylo málo, vzpomněla jsem si, že mám dnes zkoušky z houslí a já je ve spěchu nechala doma.
Když jsem se dovalila do školy, bylo čtvrt na devět a já byla promoklá jako pes, na kterého někdo vylije kýbl vody. Super.
Zaklepala jsem na dveře od třídy a vešla dovnitř.
,,Proč jdeš tak pozdě!" rozčilovala se učitelka dějepisu.,,Dneska píšeme písemku a ty příjdeš pozdě?"
Upřímně, nevadilo mi, že jdu na písemku pozdě. Napíšu si ji jindy a navíc budu od spolužáků vědět, co tam bylo.
Než jsem stačila říct, že jsem zaspala, dějepisářka mě předběhla.
,,Zase jsi zaspala, že?" Kývla jsem. ,,Na to ti nenaletím, Aneto. Je to alespoň počtvrté tento měsíc. Test si dopíšeš hned po škole.",,Mmmm"odpověděla jsem. Nemělo cenu nic namítat. Alespoň můžu v houslích říct, že nemůžu přijít kvůli písemce a ne kvůli tomu, že jsem si nástroj nechala doma.
Rychle jsem se posadila na svoje místo. Míša (spolusedící) mi naznačila, že si o tom o přestávce promluvíme a že mi řekne, co v testu bylo.
Jen co jsem se pohodlně uvelebila na židli, rozezněl se třídou znovu hlas:,, A ten mokrý flek na zemi má být co? po hodině ho utřeš a uklidíš celou třídu."
Protočila jsem očima. Tenhle den nezačíná moc dobře.
ČTEŠ
Žiji hudbou
RandomJenuji se Aneta. Je mi 14 let a bydlím v malé vesnici Rudice. Že začnu hrát na hudební nástroj, mě napadlo ve 2. třídě. Tehdy jsem si řekla, že to jen zkusím. Ale nevěděla jsem, čeho všeho díky tomuto rozhodnutí dosáhnu. Upzornění : Je to moje první...
