Layla, posel Aiona

Část 5. Jednoho dne

Ale už dost historie, přesuneme se do současnosti.  Na Elysee se nachází několik kontinentů a mezi nimi hlavní město Elysei, Sanctum. Náš příběh začíná na Poetě. Bylo slunečné odpoledne, ptáci zpívaly, čisté řeky protékaly mezi skalami, Poeta kvetla do krásy, všude zelená tráva a barevné, voňavé květiny. V malé vesničce jménem Akarios, vládla pozitivní nálada. Farmáři obdělávali svá pole, obchodníci prodávali své zboží a ženy vychovávali své děti, jedno z dětí se jmenovalo Layla, malá Layla byla jiná než ostatní děti, byla mrštná a bystrá, z očí jí vyzařovala velká síla a statečnost. Celé dny si hrála s chlapci a děvčaty, ať to byla hra na schovávanou, nebo kradení jablek ze sousedovy zahrady, stejně ji nejvíce bavilo, hrát si s chlapci na rytíře a čaroděje.

Jednou, když Layla a její kamarádi seděli na stromě a jedli třešně, prošla kolem nich hlídka mágů a gladiátorů. zatím co ostatní dívky chtěli být princezny zakleté ve věži, kde je osvobodí krásny princ, Layla chtěla být jako Daeva, chtěla umět čarovat, bojovat a létat. "Až vyrostu, budu jako oni, " řekla Layla, když seděla na větvi a  ukázala na procházející hlídku, ale všichni chlapci a dívky se jí vysmáli.  Seskočila ze stromu a se sklopenou hlavou odešla domů. Velmi často malá Layla četla knížky, i když jí bylo teprve 8 let, dokázala velmi dobře a plynule číst. Vběhla do svého pokoje a práskla dveřmi. Ze své knihovničky si vzala svou oblíbenou knížku "Atreia" bavilo ji číst o historii pořád dokola a dokola, procházela si obrázky nebeských lordů, byli tam Siel i Izraphel, kteří se obětovali, Ariel, Asphel a ostatní významní lordi.

O historii Atrei věděla první poslední, chtěla by se podívat na druhou stranu, na stranu severu, chtěla vědět, jak to tam vypadá, jak vypadají lidé, jestli je to tam opravdu takové, jak to zná z knížek a z vyprávění babiček a dědečků. Jenže maminka jí vždycky říkala, že je moc malá a dostat se tam je velmi těžké a nebezpečné. Layla seděla na dubové židli, dlouhé zlatavé vlásky jí sahali skoro až na zem, její modré oči se leskly  a tvářičky měla růžovoučké jako poupátko. "Laylo, copak tu děláš?" ozval se maminčin hlas z pootevřených dveřích. Layla se otočila, nic neříkala, do očí jí vhrkly slzy. "Ale né," řekla maminka a přitiskla ji k sobě, "Smáli se mi," začala Layla s brekem. "Percy, Lukas, Edmund i Lola a Maya, všichni se mi smáli," vyprávěla a slzy se vsakovaly do maminčiného svetru.

Layla mamince povídala o tom, jak si hráli, jak seděli na třešni a prošla kolem nich hlídka Daevů. "Laylo," řekla jí maminka a vzala její hlavičku do dlaní, "Ty patříš sem na Poetu, budeš tu s námi celý život, budeš si hrát s kamarády, chodit do školy. Poté se provdáš a budeš mít vlastní rodinu," usmála se na Laylu. Layla mlčela, maminka vstala, políbila ji na čelo a odešla. Malá Layla ležela na huňatém koberci uprostřed pokoje, v myšlenkách byla úplně někde jinde, mimo tuhle vesnici, mimo tenhle kontinent. Usla.

"Laylo! Laylo!" ozýval se ženský hlas . Malá Layla stála ve svých modrých šatičkách někde, kde nikdy nebyla, všude kolem ní bylo jen bílo. "Laylo, dojdi za mnou." zase ten hlas, Layla se otáčela na všechny strany, ale nikde nikdo, jen prázdno. Laylo, holčičko moje" nic. "Haló?" ozvala se Layla "Kdo je to?" zeptala se. "Přijdi za mnou, Laylo," ozvalo se. "Kam? Kam mám přijít? Kdo jste?" nechápala Layla. "Až nastane ten správný čas, pochopíš." všechno utichlo, najednou ji oslepila ostrá záře. 

Layla sebou trhla a probudila se, celá zpocená a ospalá nechápala vůbec nic. "Byl to jen sen," zamumlala si pro sebe, sebrala knížku, která ležela vedle ní na koberci, zavřela ji a vrátila zpět do knihovny. Byla už půlnoc, Layla se divila, že jí ani maminka nepolíbila na dobrou noc, jako to dělá každý večer. Paprsky luny dopadaly přes okno a osvětlovalo její pokoj, přistoupila blíže k oknu a podívala se ven, právě proběhla hlídka a měla trochu naspěch. "Něco se muselo stát," řekla si Layla. Lehla si do postele, přikryla se peřinou a snažila se nemyslet na ten sen, trvalo to dlouho, ale nakonec usla.