Am I wrong?

Něco jako prolog

Věnované rain_dream. Ona ví. Supr holka ♥ :)

Asi před  třemi lety

Seděl jsem na lavičce ve školním areálu a uvažoval nad tím, proč některým lidem vadí zrovna moje přítomnost. Z mého úhle pohledu jsem byl celkem normální, jenom táta mi docela často říkal, že jsem "vyjímečný". Určitě tím myslel nějaký hendikep, nebo co, protože to vyslovoval takovým tónem hlasu, jakým se utěšujou malý děti.

Čekal jsem tady, pod stromami při škole. Utekl jsem totižto z vyučování, kluci ze třídy si ze mě dělali legraci, tak jsem se spakoval ven. Jasně, že na ubohou obyčejnou provokaci jsem si zvykl a jen tak mě nerozhodila. Jenomže před pár hodinami to bylo jiné než zvyčejně.

Je mi trapně, říkat to.

Bojím se, když jsem v nějakým malým prostoru. Odborně se tomu říká klaustrofobie, to mi prozradil Richie.

Prostě mě narvali do skříňky a zavřeli tam, držíc ji, abych nemohl ven, načež jsem spanikářil. Po chvilce mi dali pokoj. Když se mi podařilo svépomoci vylézt ven, zjistil jsem, že jsem se pomočil.

Na další "vtípky" spolužáků by jsem nereagoval celkem klidně a tak jsem se ulil a zvyšek dopoledne si četl na výše spomínané lavičce, míchajíc sebou při nepříjemném pocitu mokrých kalhot.

Když mě přišel vyzvednout bráška, očividně tušil, že se něco stalo, ale byl jsem rád, že jako vždy cestou domů navázal jenom povrchnou konverzaci. Dělal to takhle od doby, než jsem začal chodit do školy. Všechno pak nechal na doma, tam se mě vždy na všechno dopodrobna ptal. Jakoby mi dával počas cesty autem čas utřídit si myšlenky, než mě umačká v obětí a nahodí roli starostlivé kvočny.

"Dave, nemáš hlad?"

Nebyl moc dobrý nápad chodit do školní jídelny, dle mého názoru tam vařili příšerně. Kývl jsem hlavou.

"Dobře, uděláme si rizoto, jo?" Opět jsem přikývl.

Táta se o nás moc nestaral, nemal na to čas. Pracoval někde v cizí krajině a domů chodil tak dvakrát do roku. Na Vánoce a máminy narozeniny, i když, nechápal jsem proč. S mámou se moc nebaví, to jsem taky nechápal. S Richardem jsem se na něj vždy moc těšili a ze zvyku mu nakreslili obrázek, který až do jeho odchodu visel na ledničce.

Můj bráška se jmenoval Richard, hezký jméno, že? Vlastně on celý byl takový hezký, hodný a milý. Stále se usmíval a psal se mnou domácí úkoly.

"Můžu ti nakrájet zeleninu?" zeptal jsem se chvilku poté, co jsme na kuchyňskou linku vyházeli všechny věci potřebné na stvoření rizota.

"Ale dávej pozor," mrkl, podávajíc mi nůž a misku s rajčaty a okurkami na přílohu. Okurky byly po chvíli nakrájené na kolečka. Richie jich pár snědl, prý testoval kvalitu mého sekařského umění.

"Kypí ti to," zasmál jsem se, při jeho pokusech narvat do mě zeleninu. Nemám ji rád, nechutná mi. Já se pustil do zbrklého sekání rajčátek. Najednou se mi podařilo říznout se do prstu. Trochu to zaštípalo a kapička rudé krve kapla na žulovou linku.

"To jsi mi mohl oznámit dřív," pousmál se při míchání obsahu hrnce. Věděl jsem že to nemyslel jako výčitku, nýbrž jako sourozenecké pošťuchování.

"Davide! Já ti říkal aby sis' dával pozor! Ukaž." Upustil vařešku a jak velká voda se hrnul ke mě.

"Bolí tě to moc?"

"Ne."

"Vydrž, dám ti na to náplast," strčil mi ruku do dřezu pod tekoucí vodu, zatímco hledal lékárničku. Zalepil mi mou malou ranku bez ohledu na to, že už nekrvácela a já protestoval. Nakonec mi ruku ovázal obvazem, kvočna jedna hysterická.

"Už toho divadýlka nech, jsem v pohodě."

Protočil na mě oči.

Vysvitlo, že jsme tu rýži nechali na platně moc dlouho, takže nejdřív vykypěla a pak se spekla. S konstatováním, že je nepoživatelná se obědnala donáška pizzy.

Onedlouho se ozvalo bouchnutí dveří.

A sakra. Máma se vrátila.