Am I wrong?

Kapitola První, aneb Menší ochutnávka sarkastického smýšlení

Chjó. Prostě je to úplně od věci.  No, doufám že se bude líbit. A komu se nelíbí, ať si... víš co (prdel) políbí :)

Současnost

Byl bledý jako stěna, o kterou se opíral. Přemýšlel o rozdílech mezi mizerným životem a obzvláště uklidňujícím pomyšlením na smrt, po které nevědíc podvědomě toužil. Byla by lepší, než jeho neuvěřitelně zauzlená a zašmodrchaná existence. Kousl si spodní ret aby zadržel pláč - v jeho věku bylo rumázgat ponižující, i když jste byly sami. Jak v tom tedy nemáte to štěstí, že jste holka nebo něco toho typu.

Onedlouho v puse pocítil řezavou pachuť. V hrdle ho tlačil knedlík a měl jej stáhnuté, že sotva dokázal přirozeně dýchat. Se zbytečně nadějnou myšlenkou na nevnímající, prázdné vědomí se donutil méně dýchat, jenom aby mohl kolena přitáhnout ještě víc ke hrudi. Za chvilku to vzdal úplně. Sticha škytl a nechal potúčky téct po tvářech.

*  *  *  *  *  *  *  *  *

Vynořila se z ohromné, neprůhledné hmoty temnější barvy. Hoc malá, ale ne úplně bezvýznamná - byla totiž jednou z prvních. Točila se v kolmé křivce, jemně se vychylujíc směrem doleva. Po chvilce se téměř setkala s ostatnýma a lehce dopadla na mokrou asfaltku, kde po ní vzápětí přejel autobus.

Ty snehový vločky, jsou stejné jako my, jako všichni. Jakkoliv se točíme, tancujeme, nebo nás odnese vítr, vždy skončíme na zemi a roztopíme se, uvažoval potichu v klidu své mysle. Sice byl přesvědčen, že něco jako osud neexistuje, no odmítal se vzdát myšlenky že vesmír je jenom zhluk posplétaných náhod.

Po chvilce ho ze zamyslení vytrhlo prudké myknutí auta díky zabrzdění na poslednou chvíli. Holt, nízká zídka jen tak neuhýbá z cesty. Ještě aby uhla. No zasněžená Wanda, národní památka státu Akurýtrozsypse měla taky smůlu, která zastavila křížem přes parkovací označení, tedy bílou čáru.

Mírně mrzutý se z auta vysáčkoval do areálu školy. Prý soukromá. S sotva slyšitelným povzdychem z ubohýho autíčka vyprostil i svou tašku a protočil oči když se mu kolem krku hodila příšerně řídící hysterka.

"Becco, dus...íš mě, ...třebuju kyslík." Hoci to byl jen sarkazmus, musel se alespoň v duchu pousmát nad tím, že jeho starší sestra zřejmě s přehnanými citovými výlevy nehodlá přestat. Asi na nejbližší dobu určitě ne.

"Přesně rozumím tvé situaci - jsi zmatený a rozrušený a vystrašený a toužíš po troše lídské vlídnosti, tolerance a citu a reálně si umím představit jaké to je pro tebe těžké," přednášela upokojující řeč, mačkajíc mladíka v pevném objetí. Spíše ale sama sobě než jemu.

Zakrátce chlapce pustila. Ten měl dojem, že větší psychickou zátěží bude donutit Beccu taky jít do školy a přestat posmrkávat, než se snažit, aby mu z přestupu nehráblo. U asociálních lidí to bylo totiž běžné.

"Zlatíčko, už musím jít, ale pak mi zavolej, když skončíš, jo? Budu tě čekat," popotáhla, zatímco si rozmazávala make-up.

Sentimentalita by se dala krájet, ovšem měl to štěstí, že nikdo naokolo nebyl - LOL vícenásobný zápor - , vyučovaní se už očividně začalo. Trošku zdráhavě ji pozdravil a nenáhlivě prošel přes parkovisko a školní dvoreček k hlavnímu vchodu. Došel nejen k přeskleným dveřím, ale i závěru že sníh je špatný.  Mezitím zo sebe oprášil znační čast toho, co mu napadala na hlavu a ramena pokým byl venku.

Vím že je to krátké a nikdo to po mě nečetl. Máte povolení mě zlynčovat.