„Už se mnou ve škole nemluv," řekla Doris, když jsme došli na nástupiště.
„Proč ne?" zeptal jsem se prostě. Nešlo mi to do hlavy. Nevěděl jsem jak z její strany, ale z mé jsem byl rád, že jsem potkal holku, která je normální.
„Nikdo se se mnou nebaví a jestli je v tvém zájmu mít přátele - " nenechal jsem ji dokončit větu, protože se mi to zdálo správný: „Za prvé - já nejsem nikdo. A za druhé - mít za přátele ty, co jsou v naší škole... O to nestojím."
„Ale -" opět jsem jí přerušil, ale tentokrát s tím, že jí už jede vlak.
„Dáš mi tvoje číslo?" zeptal jsem se.
„Známe se ani ne den a už chceš po mně číslo?" zeptala se s úsměvem Doris.
„No a ne?" zasmál jsem se a čekal, že mi ho dá. Mýlil jsem se. Nastoupila do vlaku, věnovala mi poslední úsměv a spolu s ostatními cestujícími odjela pryč.
ČTEŠ
Doris
Teen Fiction„Na co tu máš ty žiletky?" „Na to, až mě přestane bavit život," „Proč by tě měl přestat bavit?" „Víš... Řídím se tím, že život je pohlavní nemoc- přenáší se sexem a stejně se na ni umírá," „... Nebylo to v nějakým filmu?" „Ehm... Jo. Bylo," Cover by...
