Neviditelná

#04-Vzpomínky

Tahle kapitova je věnována laladelalada ❤, eliseeeeek ❤ a BooksByElisJelis❤ . Děkuju moc za podporu a prostě vše co jste pro mě udělaly. Udělaly jste mi obrovskou radost a chtěla bych vám jí tímto oplatit. Určitě se všichni koukněte na jejich příběhy jsou fakt úžasný. A zaslouží si o dost víc reads, follows a prostě všeho. Snad se vám tahle kapitolka bude líbit. ❤

Došla jsem domů a nechtěla jsem mluvit s rodiči, tak jsem si zalezla do pokojíku a zamkla jsem se. Chci to říct Sandy nebo Jackovi. Rozhodla jsem se jim tedy zavolat že se sejdem v parku.

Park

Čekám na lavičce a poslouchám písničky. Někdo mi poklepal na rameno a já se otočila. Stál tam Jack se Sandy a Jack držel krabici v rukou.
,, Co je to?" byla jsem zvědavá
,, Nebuď zvědavá" usmál se Jack a obejmul mě
,,Zněla si v telefonu strašně smutně a tak jsme ti se San něco koupili... ale dostaneš to až se usměješ a poprosíš" řekl Jack.
,, Jackííí prosím" usmála jsem se a udělala jsem psí kukuč.
,, Jé ty si roztomilý psík.... Prosim tě ná, tady to máš" podal mi krabici a s očekaváním čekali až ji otevřu. Otevřela jsem ji a v ní byly úplně dokonalý bílý conversky.
,, Bože!!!" skoro jsem vykřikla ,,děkuju moooooc."oba jsem objala a dala jsem oboum pusu na tváře. A u Jacka jsem se zarazila a trochu jsem zčervenala ale přesto jsem mu pusu dala.
,,Nemáš za co, jen jsme ti chtěli udělat radost" zašvitořila Sandy.
,, Ale to ještě není všechno..." řekl tajemně Jack.
,, A co?"zeptala jsem se. Oba se na mě šibalsky usmáli a já už věděla co ten jejich usměv znamená.
,, Neeee... Prosím jen to ne. Vždyť víte že nenávidím překvapení." bezmocně jsem se na ně koukla, oba se usmáli a San vytáhla z kabelky šátek. Poraženecky jsem k ní přišla a ona mi ho obvázala kolem očí a zatočila se mnou. Někam jsme šli a pak jsme nastoupili do nějakého auta nejspíše Jacka my se Sandy auta nemáme. Vystoupili jsme a zase mě někam vedli, naznačili mi ať si sednu a pak teprv mi rozvázali oči. ,, Páni" seděla jsem uprostřed celkem malé místnosti a předemnou byl velký stůl se spoustou jídla. ,, Jako vážně.... Vy si ze mě určitě zase děláte srandu že jo?" byla jsem v mé nejoblíbenější restauraci a zaroveň v restauraci, kterou naprosto nenávidím...

Před sedmi lety

Sedím v té nejlepší restauraci, kterou znám. Popozítří se vrací můj bratr Lukas (20) už se moc těším, mám ho moc ráda. Je teď  totiž ve válce někde v Asii nevím přesně kde. ,, Mamí..." přerušilo mě zvonění matčina mobilu.
,, Počkej zlatíčko ano?"přikývla jsem a ona to zvedla.
,, Williamsová, co potřebujete...co?!... t-to nemůže být pravda...ano děkujeme za zavolání"položila to se slzami v očích. Snažila se něco říct, ale propukla v pláč. ,, Alex copak se stalo?..." zeptal se táta. ,, Luk-Lukase... Lukas už...." zase začala brečet. Vůbec mě nenapadalo co se mohlo stát a nebo jsem na to spíše nechtěla myslet.,, Alexandro, prosimtě co se stalo..." ptal se táta pořád dokola. ,, Lukase zastřelili, když pomáhal jeho poraněmému kamarádovi..." odpověděla a táta si ji přitáhl k sobě a oba začali brečet. Koukala jsem do blba. Ne to nemůže být pravda... Nesmí to být pravda. Můj brácha je mrtvej....rozbrečela jsem se.

  Dva roky jsem s nikým nemluvila a nedokázala jsem se smířit s bratrovo smrtí....

Back

  ,,Teď by mu bylo 27, byl by u mě, objímal by mě, chránil by mě, měl by přítelkyní nabo manželku možná dokonce i děti a já bych byla teta" kolukala jsem do blba, ne teď na to nechci myslet. Ale ty vzpomínky mě nutí brečet. Ne musím pryč. Rozběhla jsem se, běžím nevím kam, ale běžím, Sandy a Jack na mě volají, ale já je neposlouchám prostě běžím dál.

Další kapitola je tu, snad se vám líbí. Vím je to docela po dlohé době, ale prostě se mi v poslední době nechtělo psát. Doufám že mi odpustíte ❤ . Omlouvám se jestli jste tam našli nějaké chyby tentokrát se mi to nechce moc kontrolovat. Jestli se vám to líbilo dejte vote, napište comment a hoďte follow.

I love you all!!!! ❤❤❤❤

#Emm 💋