Jeho vlasy jsou černé, podobajíc se havranovi, a rozcuchané.
Ten jeho tak hnusný obličej, že se do něho bojím pohlédnout, jeho ostré, až nechutně řezané rysy, plné, popraskané, suché, krvavé a plné rty, jeho dlouhý, rozdvojený jazyk, s kterým pořád něco šeptá a navlhčuje si s ním už tak dost zničené rty, jeho bledá pleť, jizvy, které má snad všude, malý nos.
Nakonec jeho oči.
Velké a bílé, bílé jen tehdy, když na mě nehledí, ovšem když na mě pohlédne, zalijí se krví a touží po mé krvi.
Jeho roztrhané dlouhé bílé triko s utrženými rukávy, které je zašpiněné krví, zvýrazní ještě více jeho dlouhé nohy, pokryté černými kalhoty, velké ruce, z kterých teče krev, držíc v nich nůž.
Pomalu se blíží k mé posteli a olizuje si rty.
"Chcípneš, Chcípneš, Chcípneš" šeptá stále dokola a já křičím a kopu sebou.
Už jen pár kroků a je u mě.
Mám ruce ve vlasech a tahám za ně, přitom brečím a křičím.
Zůstal stát.
Začal se smát.
A já tak probrečela a křičela celou noc.
S pocitem, že je hned vedle mě.
ČTEŠ
Forever closed in myself?
SonstigesOna: Mám strach, strach, který se zvětšuje. Mám pocit, že propadám nekonečnou a navždy nehynoucí tmou, padám a padám, až nakonec propadnu strachu a on mě celou pohltí, poté už konečně nic neucítím. On: Jsem tu s tebou a já nedovolím, aby se ti něco...
