Forever closed in myself?

•Two•

Znali jsme se od školky...

Byli jsme nejlepší kamarádi, měl jsi mě rád takovou, jakou jsem byla...

Přesto, že jsem byla odvážná, byla jsem i z části taková, jaká jsem teď.

Ty jsi to věděl a přesto si udělal to, co jsi udělal!

Bez tebe jsem byla nula, bez tebe jsem to nebyla já, bez tebe to celé bylo falešné.

Byli jsme kamarádi, ale já tě brala o něco víc jak kamaráda.

Ty mě ale ne.

Říkal jsi, že budeme spolu navždycky, že mě nikdy nezradíš.

Takhle to šlo do mých 14.

Byl jsi tu pro mě 14 let.

Pak jsem potřebovala pomoct, hodně pomoct.

Věděl jsi, co se dělo, věděl jsi všechno, úplně všechno.

Abych ujasnila, co se dělo: od mých čtrnácti jsem začínala mít problém s tmou-neřešilo se to, rodiče chtěli, ale já nechtěla.

Řekla jsem ti to...

Ty ses mi vysmál do obličeje, řekl jsi: "Bože! Nebuď jak malá! Všechno jen zveličuješ!"

Divila jsem se a hrozně mě to ranilo.

Od té doby jsem ti nic nechtěla říct, bála jsem se.

Už jsme se moc nebavili, tebe zajímaly jiné holky a mě se více a více zhoršoval stav.

Když mi bylo patnáct, řekl jsi: "Konečně můžeš píchat, co? To si vždycky chtěla, jsi jen sprostá děvka!"

Bylo to tehdy před všemi od nás ze školy.

Brečela jsem a běžela na záchod.

Tam jsem si sedla pod umyvadlo a brečela.

Nečekala jsem, že přijdeš, ale přišel jsi.

A ne sám.

Tehdy jsem naprosto všem přestala důvěřovat.

Nejdříve si na mě plivl, pak si mě vytáhl za vlasy a říkal sprostá slova, ti tvé kamarádi mě chytili za ruce, abych se nemohla bránit, a ty si mi dal pěstí.

"Nech mě prosím!" Řekla jsem, ale tebe to ještě více nabudilo a dal jsi mi další.

Když do mě tam mlátili a dělali si ze mě srandu, doufala jsem, že už to skončí.

"Proč to děláš?" Zašeptala jsem a ty ses ke mě rozešel, vzal si mě za bradu a pevně ji stiskl.

"Vždycky to bylo nucené, nechtěl jsem se s tebou bavit, ale mé rodiče znali tvé, musel jsem, teď mě už jenom sereš, už jsem to nevydržel! Doufám, že chcípneš!" Řekl jsi, kopl jsi do mě a odešel.

Nechal mě tam samotnou.

Poté už si nic nepamatuji, jen to, jak mě brali na sál, měla jsem otřes mozku a rozříznutou hlavu.

Od té doby nikomu nedůvěřuji, zavřela jsem se do sebe a věřím jen rodičům.

••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••••

Upustila jsem nůž a spadla na zem.

Už jsem v tom 4 roky.

Je mi 18 a 4 roky s nikým než s rodiči nemluvím.

Vzala jsem batoh a běžela domů.

Otevřela jsem dveře a vběhla dovnitř, zavřela jsem a svezla se dolů.

Přiběhl ke mě [Najky] (pozn. Nevím, jak by jsem to napsala, ale jmenuje se Najky) a vrhl se na mě.[Najky] je husky, je to moje zlatíčko, říkám mu všechno.

Mo je jediná útěcha jsou vlci, jejich statečnost a odhodlanost. jejich smečka... nikdy se nezradí.

Jak elegantně pochodují, jak slabší skloní uši a ocas, když ukazuje, že je slabší a že nemá v plánu zaútočit, jak i silnější vlk sloní ocas, ale uši ne, jak kousne slabšího do čumáku, když dává najevo, že on je silnější, jak vůdce smečky jde jako první zjistit, zda-li je bezpečné si vzít potravu.

Pomáhají si.

Lehl si mi na nohy a já ho vzala za srst a brečela mu do ní.

Skončí tohle někdy?