Měsíc a slunce

Byl krásný den. Sluníčko svítilo, království vzkvétalo a Artuš tu krásu pozoroval z okna své komnaty, avšak neusmíval se. Obočí měl svraštěné a i hlupák by pochopil, že ho něco tíží. Artuš byl rád, že vše je v pořádku, že jemu i království se daří stejně jako jeho lidu, dokonce i Morgana se už dlouho o nic nepokusila, něco ho však znepokojovalo a znervózňovalo. Byl napjatý a stěží mohl klidně spát. V duchu si přehrával všechny krizové okamžiky posledních několik let a sám sebe se ptal, jak je možné, že ještě dýchá.

Věděl, co by mu na to řekla Gwen: Bůh ví, že jsi spravedlivý, dobrý manžel a král, a proto nad tebou drží ochranou ruku. Merlin by mu asi řekl něco podobného, možná by ještě k tomu přidal nějaký ten kec o osudu, novém Albionu a dělal by si srandu, že žije také díky němu. Jenže Bůh jen tak neodežene rozzuřené wakany, neshodí z ničeho nic bytelný strop a neodhodí nepřítelův meč. Artuš měl už dost zkušeností, aby věděl, že takové věci se jen tak nestávají, že pokud Bůh na to vše dění dohlíží a nezasahuje přímo, ale pošle někoho, splete osudy dvou dohromady, nikdy však tohle. Všechny ty podivné náhody byly až moc a on je nedokázal vysvětlit. Čím víc nad tím přemýšlel tím víc a silněji začínal pochybovat, že to všechno byly náhody a pouhé štěstí. Dospíval pomalu a jistě k podezření, které se mu ani náhodou nelíbilo.

Vše kolem něj zhořklo a rázem se propadlo do temnoty. Někdo, někdo jemu velmi blízký je, je... Artuš na to nechtěl myslet, bolelo ho přitom u srdce. Zradu již zažil Morgana, jeho strýc Gwen, když ho podvedla s Lancelotem, i když se pak usmířili, a to jistě nebyl konečný výčet, ale tohle bylo něco jiného. Nemohl mluvit o zradě, nebo ano? Ten člověk porušoval zákony, vše v co jeho otec Uter věřil a v co věřil i on, ale nedělal to jako Morgana proti němu a království, ale pořád a pořád mu pomáhal, zachraňoval mu život a vynášel ho nahoru do závratných výšin. Díky němu teď zářil jako měsíc, zatím co on stál ve stínu, zatím co on byl slunce, které se skrývalo za obzorem. Ale proč, proč mu pomáhal? Proč tolik riskoval pro krále, který jeho moc zakázal, pro krále, který by ho jinak dal upálit? Proč?

„Artuši?" ozval se Merlin. Král sebou poplašeně trhl, jako nezbedný školák jenž má něco za lubem, a sprostě zaklel.

„Sakra Merline, to se dělá takhle mě děsit! Jak dlouho tam takhle jako stín vlastně vystáváš?!"

„No, časový úsek dlouho může být relativní pojem. Záleží na tom, co považuješ za dlouho," začal Merlin typicky breptat a Artuš protočil oči.

„Merline!" okřikl ho a Merlin zmlkl, stiskl pevně rty a udělal tu svojí grimasu. „Už jsi mi vyleštil zbroj, vytřel jsi tu a uklidil stáje?"

„Ne, ale..."

„Tak, co tady tak postáváš a plížíš se za mými zády?!" vyjel na něho Artuš. Chtěl teď být sám a jakákoli jiná přítomnost někoho dalšího, a to i Merlinova, ho nanejvýš popuzovala.

„Ne, ale..." Merlin evidentně nehodlal odejít. Nikdy neposlouchal jeho rozkazy a přeci byl ten nejloajálnější z jeho poddaných, jeho přítel. „...něco tě trápí?" dořekl Merlin svoji otázku. Artuš zaváhal. Nemůže se s tím někomu svěřit. Ta osoba mohla být kdokoli v jeho okolí, klidně i on. Při té myšlence se musel zasmát. Merlin, to sotva! Merlin je a vždycky bude... Merlin a právě možná proto se nakonec rozhodl svěřit.

„Obávám se, že mezi námi je čaroděj." Zdálo se mu to nebo na malý okamžik Merlin náhle strnul a nervózně přešlápl. Hned se však zase ovládl a zkřivil tvář z pohledu „a sakra" do překvapení. Za normálních okolností by Artuš pochopil ihned, co to o Merlinovi napovídá, ale on se tahle choval vždycky.