Příběh dvou

Prolog

Procházím dlouhou chodbou s rudým kobercem a spoustou dveří a portrétů členů královských rodin. Zastavím se u jednoho. Hledím na patnáctiletou dívku s havraními vlasy rozhozenými na ramenou oděných v bílých šatech, jako když se noc rozlévá nad stříbrnou řekou. Ze všech exotických rysů v její tváři jsou nejvýraznější lícní kosti, vrhající stín na ostře řezané přesto jemné čelisti. Má půlměsícové oči zářící tmavě-hnědou až černou barvou . Plné úzké rty jsou trochu pootevřené a posazené pod nosem jako malý knoflík. Bílé šaty jednoduchého střihu se obepínají kolen úzkého pasu a rozprostírají napohled měkké trávě kolem dívčiných nohou. Je opřená o mladého hřebečka oříškově hnědé barvy se stejně barevnou hřívou a černým čumákem. Plemeno- arabský plnokrevník. Jsem to já- tehdy když mi bylo patnáct, bylo pro mne téměř nemožné zůstat tak dlouho sedět-a můj hřebec Alfa.

Odvrátím se od obrazu a zamířím do své komnaty. Najdu dveře otevřené, proto rychle sáhnu pro malou dýku připevněnou na lýtku pod rudými šaty a přitisknu se ke zdi. Pomalu nahlédnu do pokoje, nicméně je mi to houby platné, protože neznámý stojí zády ke dveřím a k tomu ještě proti oknu, takže vidím pouze siluetu. Může to být kdokoliv. Třeba i zloděj, či něco takového. Rozhodnu se zaútočit. Tiše překročím dřevěný práh a napřáhnu se k ráně. Postava se otočí a zachytí mou ruku. Vzhlédnu. Jejda. Hledím do zvrásněného obličeje mého otce.,,Promiň tati, nevěděla jsem, že jsi to ty." Otec pustí mou ruku a pousměje se:,,Jsem rád že jsi obezřetná, ale o té dýce jsme se už balili milá Keyro. Jsi dáma. A pro dámu se tohle nehodí." Ale Ježíši...,,To ty jsi mi řekl ať u sebe nosím vždy zbraň, to ty jsi mě učil jezdit v pánském sedle, to ty jsi mě učil bojovat, s mečem, šavlí, střílet z luku. Mám pokračovat? Tak u všech všudy, co má znamenat tohle?!" Otec unaveně sklopí hlavu a promne si oči:,,Mnohé věci se změnily. Jako budoucí žena a královna prince ... si tohle dovolit nebudeš moci. Bude z tebe pravá dáma. Co by si o tobě pomysleli? Královna se zbraní? To náleží rytířům a králům..." Počkat, co? Jako královna? Chce mě provdat za syna toho tyrana z jihu? Musí si dělat srandu.,,Chceš mě provdat za syna toho tyrana z jihu? Vždyť bude úplně stejný! Děláš si srandu, že ano?" Otec se posadí na pohovku pod oknem a upře na mne oči:,,Keyro, o takovýchto věcech se nežertuje, i kdybych chtěl... Princ je vhodná partie- pokud sňatek vyjde, spojíme království...",,COPAK TO NECHÁPEŠ? JSEM JIM NAPROSTO UKRADENÁ, CHTĚJÍ NAŠE KRÁLOVSTVÍ, PŮDU, ZLATO! TO JE TO JEDINÉ O CO JIM JDE! ŽÁDNÉ DOBRO PRO CELOU ZEMI! DOBRO PRO JEJICH ZADKY!" Naštvaně se otočím na podpatku a prásknu za sebou dveřmi. To nemůže. Otec vyrazí ze dveří:,,KEYRO, TO NEBYLA ŽÁDOST VEZMEŠ SI HO A BASTA! A BUĎ VÍCE UCTIVÁ, CO TI UDĚLALI?" Z očí mi začnou téct slzy:,,Ne co udělali, ale co udělají..." zašeptám, aby nebyl slyšet můj roztřesený hlas a rozeběhnu se chodbou směrem do zahrad, kdy vyhledám svoji chůvu. S pláčem jí vypovím celou hádku. Ona celou dobu poslouchá bez přerušení, nakonec mi řekne co od ní čekám nejméně:,,Pak musíš utéct, jestli si tohle tvé srdce nepřeje,",,Ale chůvo? Není to moje povinnost?" Chůva se povzbudivě usměje a polaská mě po vlasech:,,Tvojí povinností je to, co žádá srdce." Nechápavě se na mi podívám:,,ale jsem princezna, neměla bych dělat nic, co by mohlo ohrozit životy mých poddaných..." Chůva se prudce zvedla:,,TO SI HO SNAD CHCEŠ VZÍT?" vyjeveně na ni civím:,,Jasně že ne...",,Tak tady přestaň žbleptat a sestroj si plán." s tím odejde na do altánku a vyndá si pletení. Také se zvednu a zamyšleně vyrazím do pokoje, kde zavolám komornou a začneme plánovat.

*******************************************

Když projdu kolem, všimnu si přimhouřených očí dvou strážných oděných v lehké tmavošedé zbroji- podezřívají mne. Proto po úzkých schodech jdu co nejpomaleji mi čas vymezený na únik z hradu dovoluje. Srdce mi buší jako o závod a hlavou létají bezradné myšlenky předpovídající neúspěch. Já tu ale nemůžu déle zůstat, nemůžu se vdát za nějakého nafoukaného tyrana. Na posledním schodě zbrkle zrychlím. Naneštěstí si toho všimnou- uslyšela jsem svist vytasovaných šavlí. Srdce mám až v krku a hlava mi může puknout panickými myšlenkami. Už nedbám na nenápadnost a do dalšího schodiště se rozeběhnu. I zrychlený krok strážných se změní v běh:,, Ve jménu zlaté koruny našeho království Vás vyzývám zastavit, nebo budeme nuceni použít zbraně!" ozve se pode mnou a já mám chuť odvětit: To byste mě museli nejdřív chytit, ale nejsem hloupá a neriskuji odhalení podle hlasu. Vím že nad hlavním schodištěm stojí další dva strážní. Ti zatím o ničem neví, kapitán si radši všechno důkladně prověří, než zatroubí na poplach. Usměji se pro sebe. Jeho chyba- moje výhoda. Mezi přicházejícími návaly adrenalinu si vzpomenu na svůj plán a začínám se rozhlížet po tajných dveřích. Zapudím ho, když si všimnu velkého obrazu velmi vypelichaného krocana. Sakra! Do háje! Musela jsem to přejít! Ještě že mám vždycky plán B, jinak bych teď určitě zpanikařila a ven se nedostala. Sice riskuji odhalení, ale jiný plán nemám.