Nepostradatelná

POZVÁNKA

       Ahoj jmenuji se Elen chodím na střední školu. Mám kluka jako asi všichni v tomhle věku, jmenuje se Timy a je hrozně milý.
     Jako každý pátek ráno zazvonil zvonek a dole čekal Timy. Šli jsme společně do školy a on mi řekl, že má pro mě překvapení. Hrozně jsem se těšila na odpoledne. Ve škole jsem dřela jako mezek, protože byl z každého předmětu test. Konečně mě pustili a já vyšla na parkoviště před školou.
       Tam na mě čekal Timy s jeho motorkou.Počkat motorka no WOW.
,,Ahoj Timy," vychrlila jsem na něho
,,ta motorka je hustá.Ta je tvoje?"
,,No, jasně! Nasedej!"odpověděl mi
se šibalským výrazem trochu zaraženě.Moc jsem nechápala, protože domů to máme 5 minut pomalé chůze. Nic jsem neřešila a prostě nasedla, času je dost.
Jel ohromnou rychlostí
a já se jenom pevně držela. ,,Kam to vlastně jedem pane řidiči?" zeptala jsem se trochu posměvačně. On roztáhl rty do širokého úsměvu a odpověděl ,,Kam myslíte slečno?"
Začala jsem hádat: kino,obchoďák,
Johnyho párty - bingo. ,,No, super, no nekecej, tys fakt sehnal pozvánky na Johnyho párty!"vypískla jsem nadšeně. ,,Pro tebe cokoliv," zněla odpověď.
       Konečně zastavil u Johnyho domu. Rozhlédl se, jestli nás někdo nepozoruje a vášnivě mě políbil, chutnal po skořici, kterou měl tak v oblibě. Mezi tím jsem přemíšlela,
jestli zrovna to, co mám na sobě, se
na takovou příležitost hodí. ,,Snad, ano," řekla jsem si pro sebe. Pak jsem neztrácela čas a upalovala za Timym.
        Když otevřel dveře jejich sluha,
octli jsme se doslova v paláci. Všechno se perfektně blískalo a všude byly masy jídla - což se mi docela hodilo,
protože mi cestou fakt hodně vyhládlo. Měla jsem dost na výběr,
přesto vyhrála jasná klasika - kola s rumem a sekaná s rohlíkem. Jak to tak vypadalo párty ještě pořádně nezačala, není se čemu divit, když je 18:36 hod. Neztrácím čas a bavím se se svým klukem, který je zřejmě stejně zmatený jako já. ,,Hezkej bejvák,"prohodím suše.Timy zhodnotil:,,Na takovej stejně nikdy mít nebudeme. A jak se vlastně bavíš?" ,,No, ale deto,"řekla jsem skoro tak, že bych tomu možná i uvěřila.
       Za chvíli bylo zahájení a já se vypařila někam do druhého patra.
Tam se ukrývalo hodně pokojů se zvláštně zdobenými klikami. Vlezla jsem do prvního, kde byla místo kliky kovová muchomůrka a nevěřila jsem svým očím. V pokoji se nacházel les a byl hrozně veliký. Řekla bych, že hodněkrát větší než jejich ohromná vila. Trochu mě zastrašilo šustící křoví, a tak jsem s jekotem vyběhla ven, sešla po schodech dolů, ale nikde nikdo - přitom auta všech tu ještě byla. Dům se zdál veliký a strašidelný. ,,Prošmíděním nikomu neublížím," pomyslím si a dám se do pátrání. Pořád nikde nikdo. Že by se vysvětlení stracení spolužáků a Timyho skrývalo za některými ze strašidelných dveří?