Nepostradatelná

ZTRACENA V MYŠLENKÁCH

       Takže si to zrekapitulujeme, jsem tu s nějakým klukem (sama), mám fakt strach, že za všechno můžu já, stojím tu jako debil:,,Pomóóc!!!"
         Nic dalšího si už nepamatuji. Momentálně nevím, kde jsem, bolí mě hlava a připadám si jako z betonu. Pomalu otevírám oči, nademnou se sklání jakási osoba. ,,Mami!?" ozvu se zděšeně, protože moje mamka už rok není mezi námi, přesto mi odpověděla: ,,Neboj se ,pššt, Timiho jsem viděla a má se dobře."
        Potom jsem zas tvrdě usnula a když se moje víčka opět otevřela, byla jsem v nemocnici a slyšela hlas toho kluka z vili: ,, Vypadala si, že seš tuhá, tak jsem tě sem radši hodil. Jo a jakpak ses měla?" Nesnáším to, zase ničemu nerozumím. Jak mohla mamka vidět Timiho? Jaktože to ten kluk ví? Jak se vlastně jmenuje? Co je zač?
          ,,Hele, jak to myslíš? Ty víš, kde jsem byla? Co si vlastně zač?" řeknu s překvapením v obličeji. ,,Hele já se ptal první, ale dobře. Jmenuju se Nikolas - řikaj mi Nik. Jak sem to myslel víš moc dobře a pocházím ze stejného místa jako ty!!,, odpověděl trochu rozvážně. ,,Z Brukmenu?" zeptám se trochu jako debil, ale k mému údivu odpověď zní ,,Ne!"
          Ne!? Jak to sakra myslí, to snad neni možný! Já už nechci další záhady, evidentně o své minulosti nevím úplně všechno. Hlavně teď musím nějak pomoct Timimu, do toho se mi fakt výborně motá ten Nik. Je to fakt super!
         ,,Jak jsem se měla to nevim, ale viděla jsem mámu a mluvila o Timim, takže asi i o ostatních. Už mě ale neštvi okamžitě vyklop, co víš. Víš něco, co já ne a chci to vědět!! Jasný?!" doslova na něj ječím, co mi síly stačí. ,,Ty si geniální doslova geniální. Všechno se dozvíš, až bude čas, můžu ti sdělit jen to, že jsou všichni v pořádku - tedy zatím!" tímto zakončil náš rozhovor a pak bylo slyšet už jen vrzání dveří.
            Zůstala jsem opět sama v uzavřené místnosti bez jediného slunečního paprsku, ozařované zvláštním světlem. Pane Bože, co táta ten určitě šílí strachy, kde jsem a jakmile se vrátím budu mít zaracha nadoživotí.
         V tu chvíli se rozravily dveře a vešel táta. ,, Ups! " pomyslela jsem si, my o vlku vlk ve dveřích. ,, Ahojky zlatíčko, jsi v pořádku? Byl tu Nik? Vlastně byl, potkal jsem ho ve dveřích, promiň." vychrlil na mě táta a já mohla jen nevěřícně koukat. ,, Aaaahoj, jsem v pořádku, ale počkej ty znáš Nika? Ty víš kdo to je?" ptám se zmateně, ale dostá se mi odpověď:       ,, No možná bys už mohla něco vědět .............. Nik je tvůj bratr! " ,,CO?!"