Blonďatý chlapec se vypotácel ze svého lůžka, které mu bylo již na začátku prvního ročníku na této soukromé škole přiděleno. S nevrlým povzdechem na sebe navlékl první trenky, které mu padly pod ruku, a se stále rozespalýma modrýma očima se vydal do koupelny, která byla součástí jeho pokoje.
Jako každé ráno v ní strávil celkově zhruba hodinu. Základní hygienu měl hned za sebou, ale na jeho účesu mu vždy záleželo možná až příliš.
Opatrně nabral na své prsty trošku příjemně vonícího gelu a pokusil se s nimi vytvořit něco, co by mohlo připomínat přirozený rozcuch. Když však po té příšerně dlouhé době vyšel z koupelny, tak jeho vlasy vypadají téměř identicky, jako kdyby se tak probudil.
Již zcela automaticky přešel ke své židli, přes kterou měl přehozenou zmačkanou bílou košili. Poté, co si ji oblékl, strčil obě nohy do nohavic kalhot zbarvené do námořnické modře. Kravata stejného odstínu s ručně vyšitým znakem jeho staronové školy ležela někde pod hromadami papírů, které se již stačily nahromadit na pracovním stole. Ten teď působil jako stůl nepořádného právníka, ale to by se od něj dalo očekávat.
,,To je takový nesmysl! Uniformy! Že já to tu ještě pořád trpím!" Vztekal se chlapec jako snad každé ráno.
Po dalších dvaceti minutách, kdy s naprostým soustředěním hledal onu zrádnou kravatu, si ji nechal jen ležérně pohozenou kolem krku. Přes kravatu přehnul límeček bílé košile, přes záda si přehodil svůj typický modrý batoh, ve kterém se nacházelo bezpočetné množství papírů a jen jeden pořádný blok, obyčejná tužka s napůl zlomeným hrotem a černá kovová propiska.
Naposledy se s utrápeným pohledem koukl směrem, kde se nacházela jeho postel.. Kéž bych se tam tak mohl vrátit... Zasmušile zavrtěl hlavou ve znaku nesouhlasu, otočil se ke dveřím a jeho typickým rychlým krokem konečně vyšel ze svého pokoje, který se nacházel ve druhém patře chlapecké budovy.
Jako správný lenoch nedbal na včasné příchody do hodin a slušně vyčkal na výtah, který jej snesl až do přízemí. Tam prošel stroze vyzdobenou halou až na malé nádvoří, kde se nacházel celý kampus, jenž měl tvar podkovy a jeho střed byl tvořen trávníkem, okolo nějž vedly cestičky tvořené pískem a štěrkem.
Horké slunce mu zasvítilo do ledových očí a tak je s pobouřeným zamručením přimhouřil a ze zadní kapsy svých kalhot vytáhl značkové sluneční brýle černé jako uhel.
Už už začal zvedat svou pravou ruku, když v tom se v půlce pohybu zastavil, zadumaně se na ni podíval, nesouhlasně našpulil své rty a s hrdě vztyčenou hlavou ji dovedl zpět na její místo, do kapsy kalhot, a konečně se ležérním krokem vydal k místu, kde se budovy rozdělovaly a v poměrně velké dálce se objevovala budova školy s jídelnou.
Cesta mu však trvala kratší dobu, než obvykle a samozřejmě se nezdráhal zastavit ve "výdejně sraček", jak ono místo sám s hrdostí nazýval. Ihned při jeho vstupu se na něj otočily oči všech kuchařek, které již sklízely poslední zbytky snídaně.
S poťouchlým úšklebkem si z očí sundal sluneční brýle a na rtech vykouzlil jeho typický úsměv, jemuž téměř nikdo nedokázal odolat. Drze se natáhl přes pult až k proutěnému košíku, ze kterého vytáhl jedno z krásně zelených jablek a následně se do něj zakousl. Z kapsy svých kalhot vytáhl kartu,jež fungovala podobně jako platební karty, akorát byla nabita kredity, které studenti mohou využívat k placení v areálu školy. Na výdej jídla, vstup do knihovny, tiskárny... Vše, na co si vzpomněli. Tedy, téměř na vše.
Jakmile mu jedna z postarších kuchařek, kterou měl vlastně docela i rád, jen si to nedokázal přiznat, vrátila jeho kartu, opět ji zastrčil do kapsy a konečně se vydal na svou obvyklou cestu do třídy, v níž zažíval své každodenní utrpení.
