Myšlenky Psychopata

Kapitola I.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se cítí psychopati? Nebo co se jim honí právě teď hlavou? Nikdy vás to nenapadlo že? Proč taky, žijete si svůj přesazenej život a myslíte stále jen na sebe.

Přišla jsem domů ze školy, tašku jsem hodila s nezájmem na věšák a pomalým krokem se vydala přes obývák nahoru do patra do svého pokoje. Zavřela jsem dveře, po cestě ke své postely jsem z kapsy vytáhla mobil a připojila do něj sluchátka. Pustila jsem si písničky co jsem měla nastahované v mobilu a hodila sebou na postel. Zrovna mi hrála písnička od Asking Alexandrie - I won't give in. Milovala jsem tu písničku stejně jako tu skupinu.

Ležela jsem na posteli, zírala do stropu a poslouchala tóny písničky. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Pomalu se mi začínali vracet všechny vzpomínky. Všechny vzpomínky na tu chvíli. Na ní. Začínali se mi v očích lesknout slzy.

*flashback*

Stáli jsme na útesu. Ona stála přede mnou a koukala dolů do údolí.
"Prosím! Nedělej to!" křičela jsem na ní. Otočila se na mě. Brečela, slzy ji tekli po tvářích a kapali ji na černé triko.
"Já už nemůžu! Nedávám to tady. Prosím.. Odpusť mi to.. Budu na tebe dávat pozor.. " naposledy se mi podívala do očí a udělala krok vpřed.
"Ne prosím! Nenechávej mě tady!" křičela jsem. Bylo už pozdě. Její tělo se ohromnou rychlostí hnalo k zemi. Brečela jsem jak malé děcko. Moje nohy přestávali spolupracovat. Sesunula jsem se k zemi, schoulila se do klubíčka a brečela. Musela jsem usnout protože když jsem se probrala, ležela jsem ve svém pokoji. Na židli vedle postele seděla máma.

"Mami?" pípla jsem do ticha.
"Zlatíčko, ty už ses probrala!" v jejich očích byl vidět smutek ale i radost.
"Kde je?" ani jsem nemusela vyslovovat její jméno. Všichni ví, koho jsem myslela.
"Nevím, jestli si to pamatuješ.. Ale.. No.. Ona.. " začala koktat.
Najednou se mi to všechno začínalo vracet v mysli. Začala jsem brečet, hlava mě bolela z neustálého breku. Už ji nikdy neuvidím. Proč.. Proč mě tady nechala?

*konec flashbacku*

Ležela jsem v tiché místnosti, obličej celý uslzený. Písnička už dohrála. V tichu byli slyšet jen tiché zlyky. Už je to půl roku a já se stále nebyla schopná pohnout vpřed. Za toho půl roku se toho strašně moc změnilo. Šlo to se mnou z kopce. Ztratila jsem jedinou kamarádku, na které mi záleželo. Doposud jsem nepochopila, proč to udělala.

Koukla jsem na hodiny, bylo 19:35. Otec dnes přijde až k ránu a matka opět seděla v hospodě. Bude ráda když se domotá domů. Od té doby, co jsem upadla do svých věcných depresí se naši začali hádat. Matka začala chlastat a otec je v práci od rána do večera. Naše vztahy se o hodně zhoršili, už spolu skoro nemluvíme. Já začala hledat útěchu jinde.

Zvedla jsem se z postele, vyšla z pokoje přes chodbu až do koupelny. Koupelna byla útulná, světle modré zdi a bílé kachličky lemovali zdi. Vedle vchodu na levo byl záchod, vedle hned bidet a umyvadlo se zrcadlem. Napravo byla bílo modrá skříňka na ručníky a kosmetiku. Naproti vchodu byla úplně na konci místnosti obrovská vana a okolo bylo milion pěn do koupele. Přišla jsem k vaně a začala do ní napouštět teplou vodu. Vana se rychle plnila. Oblečení jsem hodila na bílo modrou skříňku a vlezla si do vany. Čapla jsem jednu pěnu do koupele a ze dna zvenku jsem odlepila jsem žiletku.

Ležela jsem v teplé vodě a koukala na žiletku. Už jsem to nemohla vydržet. Pomalu jsem zajížděla žiletku do kůže na rukou a nohou. Voda se pomalu začala barvit krví. Příjemně mě bolelo celé tělo. Štípalo to. Vzala jsem ji a řízla. Rychle, silně a hluboko. Přímo do zápěstí. Bolelo to. Šíleně moc. Ale nebolelo to tolik jako ten půl rok bez ní. Vyběhli mi všechny vzpomínky s ní. Začínali se mi klížit oči. Všechno jsem viděla rozmazaně. Zatmělo se mi před očima. Umřu konečně?

Probudila jsem se. Hned co jsem otevřela oči jsem se posadila a rychle se rozhlédla. Nikdo nebyl okolo. Jen bílo. Na sobě jsem měla to v čem jsem přišla ze školy. Černé roztrhané džíny, černé triko a černou koženou bundu a moje milované kanady. Byla sem doslova ujetá černou. Slyšela jsem kroky. Rozhlédla jsem se a uviděla ji. Do očí se mi vehnali slzy. Rychle jsem seskočila a běžela k ní. Objala jsem ji. Ale nebylo to jako v těch snech, kdy jsem se k ní rozběhla a ona vždy zmizela. Tentokrát ne. Objímala jsme ji a nechtěla ji pustit. Nejlepší kámoška, bylo pro mě jako sestra. Jediná osoba, které jsem věřila. Brečela jsem, tentokrát štěstím.
"Jsme už zase spolu, sestřičko." pošeptala mi do ucha a stiskla mě v objetí.
"Navždy spolu." řekla jsem ji mezi vzlyky.

Ne všechny tyhle příběhy budou končit zle. Tenhle je jasný příklad toho, že ikdyž to končí smrtí, šťastný konec to je.
Tak u příštího příběhu,
Čau$er!