Sherlock: Mrtvý Bloger

1. Vzestup a pád

Johnův pohled

Umístění v soutěži londýnských bloggerů Writer's Eye bylo pro mě velkým a také milým překvapením - i proto, že to bylo po mnou trochu zpackaném případu (ono si řeknete vteřina sem, vteřina tam... ). Sherlock souhlasil, byť po půl hodině přemlouvátí a vyhrožování, že se mnou půjde, protože Mary byla ten měsíc ve Skotsku za nějakou kamarádkou, a já nechtěl Sherlocka nechat samotnýho a dokázat mu, že po svatbě jsme stále nejlepší přátelé.

Galavečer začínal v osm, v sedm jsem se tedy oblékl do obleku, a snažil jsem se přinutit Sherlocka také se obléct. Po tom, co žabí sliny proměnil v páru se usvolnil.

Z bytu jsme vyšli v půl osmé. Po londýnských cestách jsme nenarazili na žádné dopravní komplikace, vše probíhalo hladce, což se v životě s Mary a Sherlockem stává ojediněle - Mycroft tohle, Lestrade tamhleto...

Před vyhlášením hrála osmnáctiletá slečna na klavír moderní skladby. Celé to moderoval chlap, o kterým Sherlock prohlásil, že je to učitel v mateřský školce, ne bavič, a jelikož ho slyšel člověk vedle nás, pokud se příště umístím, nechám si to poslat.

Po ukončení jsem chtěl zavolat Mary, která sotva o nějaké soutěži věděla.

"Sherlocku, zavolám Mary, počkej na mě před tou kavárnou naproti," řekl jsem mu, ale on dál stál. "Sherlocku!"

"Jo, počkám na tebe," potvrdil a přešel silnici.

"Mary, jak se máš?"

"Dobrý, akorát přijedu až za týden, zítřejší vlak zrušili."

"Hm, budu se těšit," odvětil jsem. "Mimochodem, v tý soutěži Eye jsem třetí v kategorii."

"Tak to je fantastický, bude párty?"

"S Sherlockem? Vážně?"

"Jsem to jen zkusila. Tak ahoj!"

"Ahoj."

Zavěsil jsem to a mobil strčil do kapsy. Rozhlídl jsem se a chtěl přejít silnici a jít za Sherlockem, když jsem uslyšel ránu.

A vzápětí pulzující bolest v hrudníku.

Sherlockův pohled

John s Mary kecali jen chvilku, což je u těch dvou vzácný. John típl hovor a chystal se přejít silnici za mnou, když se prostorem ozvala hlasitá rána.

A na Johnově hrudníku se objevila rudá skvrna.

Rozběhl jsem se napříč silnicí nedbaje na projíždějící auta. Mezitím se kolem Johnova těla ležícího na zemi vytvořil hlouček.

"Johne," zařval jsem zoufale a odstrkoval jsem od něj čumily. "Johne, otevři oči!" Klekl jsem si k němu na zem a jemně jsem ho profackovával.

"Uhněte, jsem doktor," snažil se mě někdo zezadu odehnat, ale já se nenechal.

"Je to můj přítel!"

"Tím mu nepomůžete, můžete trochu uhnout?"

Lehce jsem uhnul, takže jsem teď seděl u jeho hlavy. "Johne, no tak," vydechl jsem a potom na něj jen nepřítomně civěl.

Co když je už mrtvý? Jak to ostatním řeknu? Kdo je vrah? Bylo to plánovaný? Jasně že ano! A s kým teď budu žít? Jak to snese Mary?

Muž se zvedl a od Johna odstoupil. "Snažil jsem se. Je mi to líto."

Johnův obličej se ani nehnul. Dokonce ani jeho hrudník se nezvedal v pohybu, jenž byl pro něj charakteristický.

Aniž bych to slzám dovolil, začaly téct po mých tvářích. "Johne," zašeptal jsem zoufale, "řekni něco! Prosím!"

"Pane," oslovil mě někdo za mými zády, snažíc odstrčit mě od Johna. "Uhněte!"

"Nechte mě bejt," zařval jsem na něj. "Je to můj přítel, tak už mě nechte bejt!"

"Pane, takhle mu těžko pomůžeme," řekl ženský hlas.

"S kremací? On už je..." nedokázal jsem to vyslovit. I pomyslet na to bylo těžké.

"Pojďte za mnou," řekl ten ženský hlas a lidi v oranžových vestách mě odtáhli k nim do sanitky, posadili mě a hodili přese mě deku. Stejně jako u našeho prvního společného případu.

Záchranáři přikryli jeho tělo černou plachtou a hrobaři odvezli do márnice. Záchranka odjela a já byl sám v Londýně s vědomím, že můj jediný přítel je pryč. Navždy.