Sherlock: Mrtvý Bloger

2. Pravda

Sherlockův pohled

"Sherlocku? Sherlocku! Kde je John?" Probudila mě paní Hudstnová. "Kdy jste vůbec večer přišli?"

"Paní Hudsnová, vypadněte!" zařval jsem na ni skrývající svou tvář.

"Ale..." Paní Hudsnová chtěla něco namítnout, ale já jsem byl rychlejší.

"VYPADNĚTE!"

"Jo, jo, už jdu," vzdala se. "A s vaší matkou si vážně budu muset promluvit." Zabouchla za sebou dveře a já byl zase sám. Jako před tím, než jsem ho potkal. Ale já ho potkal, a ty vzpomínky nejdou zapomenout.

Spánek, kofein ani drogy všeho druhu mi nepomohli - ostatně ani Johnovi ne.

Oblékl jsem si svůj kabát, obul pohodlhější boty a vyšel ze dveří. Prošel jsem kolem bytu nicnetušící paní Hudstonové za Georgem. Musím mu to vysvětlit.

+ + +

Otevřel jsem dveře jeho kanceláře.

"Vypadni," vyhodil jsem tu jeho afro děvku a sedl si naproti němu.

"Co se stalo?" zeptal se, aniž by ke mně vzhlédl a dál se prohrabával papíry.

"Je mrtvý," řekl jsem co nejvíc nahlas, co to šlo. Sice z toho bylo jen zašeptání, kdy mi i trochu přeskočil hlas, ale bolelo to. Moc to bolelo. Jak moc bych si přál být mrtvý místo něj...

"Kdo?" zeptal se zaraženě. Doufal, že uhodl špatně.

"On..." načl jsem, ale nedokončil. Rychle jsem se zvedl a odkráčel se sklopenou hlavou, aby nikdo neviděl slavného detektiva se slzami v očích. Sice jsem mu chtěl říct, že vraha najdu sám, ale napsat je to vždycky trochu lehčí, než říct to nahlas. Asi to tak udělám se všema.

Gregův pohled

Podle toho, jak se Sherlock tvářil, jaké měl vrásky na čele a přizavřená oční víčka soudím, že to je pravda.

Sice jsem Johna moc neznal, ale i tak je to pro mě skličující zpráva. Jeho přístup k věci byl nezaměnitelný. Upřímně jsem si občas přál, aby pracoval pro Scotland Yard, ale to bych nemohl jemu, ani Sherlockovi udělat. Hlavně Sherlockovi.

Zase Sherlockův pohled

Sedl jsem si v parku a pozoroval mourovatou kočku, jak si hraje s opadávajícím listím. Musela být ještě kotě.

Ještě to budu muset říct paní Hudsonový a napsat Mary. Nebo bych mohl poprosit Gallyho, aby jim to řekl, ale vracet se k tomu...

Jeho rodina se to dozvěděla asi teď někdy. Jak jim to řekli oni? Jen tak? Neřekli to i Mary? Ta by to mohla říct paní Hudsonový.

Jenže paní Hudsonová by mi neodpustila, že jsem jí to neřekl, ale komu to vadí? Na skutečnosti, že je John mrtvý to nic nemění.

Zvedl jsem se a kráčel k bytu v domě 221b na Baker street. Ze zoufalství jsem začal skládat.

"Sherlocku," vtrhla do obýváku paní Hudsonová. "Už mi řeknete, kde je John?"

"Běžte pryč!" nařídil jsem ji v pomlce.

"Sherlocku, proč mi to nechcete říct?"

Prudce jsem se otočil a ruce spustil k tělu. "Protože je mrtvý!" zařval jsem na ni.

Nastala minuta ticha, kdy jsme se na sebe jen dívali. Potom jsem se pomalu otočil a skladbu začal hrát znovu.

"To mi k tomu nic neřekneš? Dobrá. Chceš udělat čaj?"

"Černý, se sušenkama," odpověděl jsem zase v pomlce.

"Příjdu," řekla a odešla.

Raz dva tři, dva dva tři, tři dva tři, raz dva tři čtyři pět šest sedm osm... Komu záleží na tom, že mi po osm špatně vychází raz? Nikomu. Protože proč by to někomu vadilo, když není komu?

Položil jsem housle a smyčec na stůl. Celý zoufalý jsem se posadil a složil hlavu do dlaní.

Potom přišla paní Hudsonová s čajem a sušenkami. Napil jsem se černohnědé nahořklé tekutiny. Stejně pořád nechápu, proč lidi říkají, že život je hořký. Život nemá chuť. Život má city, bolest.

Paní Hudsonová se na mě zase podívala lítostivým pohledem.

"Paní Hudsonová, dívejte se někam jinam. Třeba z okna - všimla jste si vůbec, že zase prší? Ne, protože se pořád díváte na mě a přemýšlíte !"

"Sherlocku, víte že to není trestný, můžu se na vás dívat," opáčila. "Hele, ono prší!"

Zvedl jsem se a odkráčel do pokoje, kde jsem za sebou řádně prásk dveřmi.

Lehl jsem si na postel a tupě zíral do stropu. Proč? Kdo to udělal? Proč to udělal? Nechtěl zabít mě? Proč místo něj nemohl zabít mě?