,,Cválej! Ještě kolečkou a pro dnešek ji necháme být. Je vedro!" Křikne na mě trenérka ze židle vedle mé skleslé mamky. Je taková už od začátku dubna a pořád mi neřekla co ji je. No nic. Pobídnu mojí línou klisničku do cvalu. Kolečko hotové. Sesednu a odvádím koně do stáje. Když začnu sundávat sedlo dojde za mnou moje stále skleslá mamka. ,,Musím ti něco říct" Do háje jak já tu větu nesnášim, ale fajn budu dělat, že nejsem nervní. ,,No víš..." začne a já se rozklepu jak zmoklá slepice v mínut 20 stupních ,,v létě musím odletět. Odletět na služební cestu." Fajn to není nic divnýho, ale bůhví kam a kdy to bude. ,,Nebudu to zdržovat-budeš muset s Kriss k tetě." Zděšením mi málem spadne sedlo-sakra drahý sedlo do čokolády co právě vytvořilo to 300kilový zvíře, co mám tolik ráda, vedle mě.,, Cocococooo? Počkááát! To máme fakt až k nim? Je to 120 kiláků odtud! Chtěla jsem se vidět s Mikem, Ellou, Henrym a Glorou než se rozpchneme na střední!" Až teď mi dochází, že mi z mých čistě modrých očí vytékají slzy a dělají si cestičky mezi nánosy prachu ze sena, co jsem házela ze seníku před ježděním. ,,Jinak to nejde. Promiň."" Brečím definitivně. ,,Ale uvidíš sestřenku a bratránka-to je fajn ne?" No vzhledem k tomu, že jsem mohla běhat po venku s těma bláznama, který možná nikdy neuvidím to fajn není. Už mamce asi došlo, že si o tom se mnou moc nepopovídá, jelikož řekla: ,,Dopovím ti o tom doma jo?" Jojo mami, to už mi to bude líto o "moooc míň", ale tak co-snaží se mi dát čas. Utáhla jsem si svůj cop z mých kaštanově hnědých vlasů sahající mi po půjku zad a dodělala vše potřebné-uklidit uzdu, sedlo, vyčistit a osprchovat koně, dát mu najíst a rozloučit se. Po půl hoďce je vše hotovo a my nasedáme do auta, našeho celkem nového auta červené barvy. Jedeme domů a já pozoruji krajinu běžicí vedle mě.
