Cesta, která trvá běžně čtvrt jsme teď jeli půl hodiny-nějakej chytrák to zas napral do stromu. Díky bohu za hudbu, která mi hrála celou dobu do sluchátek a zpříjemňouvali cestu. Jsme doma. V krásně uklizeném domě, ostatně jako vždy. ,,Kriss, do vany a spát!" Nařídí mamka mé deseti leté sestře, která ochotně poslechne. Následně se došourá se do koupelny v druhém patře našeho "doupěte". Já si mezi tím douklidím věci od koní a pokoj. Ozvalo se docela hlasité ťukání na dveře. Díky bohu to nebyl slušně vychovaný vrah, kterých je u nás poměrně dost. ,,Kate? Můžu dál?" Ve světle zapadajícího slunce rozpoznám siluetu mamky. ,,Ehm...no...chtěla jsem...to je jedno-pojď a sedni si." Ukázala jsem na mou černou židli, přes kterou ještě před chvilkou přetýkalo oblečení. ,,Můžeme si promluvit o tom, co jsem ti řekla ve stáji?" ,,Mami...já o tom nechci úplně mluvit. Nevěřím tomu." Z hlasu jsme asi obě poznaly, že z očí, které se sotva usušily opět poteče slaná tekutina obsahující pocity, co člověk nedokáže říct slovy. ,,Hlavně nebreč broučku..." ,,Když to nejde...prosím nech mě tady samotnou-chci si všechno srovnat...jako v hlavě." Díkybohu mám chápající rodiče, tedy mamku. Rodiče jsou-pokud dobře počítám pět let rozvedení. Tyjo chci zpátky tyhle počty. Počkat! Matika! Nee! Zítra odevzdáváme učebnice! No do háje!
