Erené
Na zem se snášely pozdní paprsky slunce a já poslouchala šelest větru v listí stromů nade mnou. Ležela jsem v trávě vedle svého černého koně. Vedle mě na zemi luk a toulec se šípy. Sedla jsem si a rošťácky se usmála. Koukla jsem se doleva, pak doprava a zasmála se. Potichu jen pro sebe, samozřejmě. Nemohla jsem dát najevo, že o něm vím. Tím jsem mu aspoň dala šanci si myslet, že dnes vyhrál. Když mi skočil na záda a převalil mě dopředu, začala jsem se smát.
Předhodila jsem Rayena dopředu ke stromu a sama jsem se vyhrabala se smíchem na nohy.
"Ale no tak! Erené, ty mě prostě nenecháš tě nikdy překvapit, že ne?"
"Hele, sice nejsem elf, ale mám lépe vycvičené smysly než ty. Já za to nemůžu. Budeš si muset ještě pořádně potrénovat a nebo počkat, až mi bude asi tak 100 let a budu slyšet už jen ticho." ušklíbla jsem se a pomohla mu na nohy. Praštil mě pěstí do ramene.
"Áááááuuu!! Umírám! Trefili mě! Pomóc!!" předvedla jsem komedii a svalila se se smíchem na zem. Rayen se začal smát, až se málem neudržel na nohách. Zašmátrala jsem vedle sebe a nahmatala luk. Švihla jsem ho jím po ruce a pak mu podrazila nohy. Vyjekl a spadl do louže s blátem. Zacpala jsem si pusu rukama, abych nevyprskla smíchy. Rayen po mě hodil vražedný pohled.
To už jsem se ale vyhrabala na nohy a vyhoupla se na hřbet mohutnému černému hřebci. Pobídla jsem ho se smíchem do cvalu.
"Jen počkej Erené Satihan!!" uslyšela jsem naštvaný Rayenův hlas a pak už jen dusot koňských kopyt od jeho flekatého koně.
Netrvalo dlouho a dohnal mě. Viděla jsem jeho špinavá záda od bláta. Snažila jsem se smíchy udržet na koni, ale moc mi to nešlo. (V záchvatu smíchu na koni nic nepřeskakovat!)
Pomyslela jsem si, hned jak jsem dopadla do jezírka vedle padlého stromu který L'Ater přeskakoval. Když zjistil, že ztratil jezdce, zmateně se otočil a zaržál.
Uslyšela jsem smích. „I tomu koni jsi k smíchu Erené!" smál se Rayen. Když ke mně natáhl ruku, aby mi pomohl se zvednout z jezírka, stáhla jsem ho do vody k sobě. Začal prskat a ošívat se.
„Stejně ses potřeboval vykoupat" zakřenila jsem se a sama z jezírka vylezla. Měla jsem celou mokrou a špinavou, původně bílou, košili a kalhoty jakbysmet. Bílé vlasy spleténé do rozježeného copu byly plné mechu a žabince.
Když jsme konečně po dlouhé době přestali blbnout, nasedli jsme na koně a poklusem vyjeli k domovu. Lépe řečeno k obrovskému stromu, který sloužil jako palác obklopeného přírodními domky. Jak asi jinak? Jsou to přeci elfové.
Mezi elfy jsem žila většinu svého života. Nebyla jsem.. Tedy, asi jsem nebyla elf. Nikdo přesně nevěděl kdo nebo co jsem. Podle královny jsem se kdysi objevila u brány paláce jako malé batole se spoustou ran, nejspíše od dravé zvěře. Od té doby jsem byla v paláci doma. Čímž ze mě byla...
"Princezno! Princezno, kde jste?!" uslyšela jsem z dálky hlas mé chůvy.
"A máš problém Erené," ušklíbl se na mě Rayen a sesedl z koně. Napodobila jsem ho. Musela jsem se někde převléknout. Ale už bylo pozdě.
"Princezno! Copak jsem vám neříkala, že se máte chovat jako dáma a ne jako...", zaváhala, "divoška?!"
Bla bla bla... pomyslela jsem si a kývla hlavou.
"Ano já vím, Sarah, ale... Mě je v těch šatech tak těsno!" zaúpěla jsem a nahodila psí oči, jako kdyby mi to mělo pomoct.
Bohužel, nepomohlo. O pár minut později jsem stála na podstavci a snažila se uvolnit si hrudník ze složitého koženého korzetu. Aby toho nebylo málo, byl zdoben spoustou malých zlatých kvítků. Takže jsem opravdu vypadala jako čerstvě rozkvetlá louka.
ČTEŠ
Erené: Dcera pěti národů
FantasyElf, člověk nebo snad drak? Nikdo neví odkud je, nebo co dokáže Všichni ale ví, že není obyčejná