Erené: Dcera pěti národů

Zvláštní místo

Erené

Poklidně jsem seděla u ohně a sledovala jiskřičky létající do vzduchu.

Pak jsem ale nepostřehla co všechno se stalo. Pamatuji si už jen, že jsem stála na nohách s lukem v ruce a šílenou bolestí v rameni druhé ruky. Přede mnou se tyčil medvěd. Musela jsem opustit svůj úkryt v jeskyni a s kápí na ramenech a kapuci na hlavě se vydat zpět do deště.

L'Ater běžel po jakési cestě o které jsem nevěděla kam vede. Když jsem pak uslyšela klusání po žulových kostkách, měla jsem jasno. Zmohla jsem se na normální, mě obvyklí sed v sedle a snažila jsem se uklidnit hopsajícícho L'Atera.

Než jsem se nadála, bylo kolem mě spoustu lidí a mnohem víc plašili mého koně. Až když přišel jeden poměrně mladý. L'Ater ho srazil do louže. Musela jsem se usmát ale to počkalo.

Škubla jsem uzdou a hřebec se zklidnil. Sklouzla jsem se po jeho boku a dopadla na nohy. Nabrala jsem rovnováhu.

Dlaní jsem si tiskla šrámy od medvěda které šíleně bolely.

O čtvrt hodiny později jsem seděla na slámě a obvazovala si ránu.

"Jsem princ Daren. A ty?" představil se.

"Od prince není vhodné aby mi tykal" zabrblala jsem "jsem Ere... Anit. Anit." na poslední chvíli jsem se zarazila a řekla falešné jméno. Nemusel vědět kdo jsem.

"Byla jsem se svým koněm na vyjížďce a napadl nás medvěd. Podařilo se nám utéct. Ale bohužel ne bez zranění." ukážu na svou ruku.

Daren mě sledoval a lehce pokyvoval hlavou. Už jsem čekala že se zvedne a odejde, ale to se nestalo. Právě naopak.

"Půjdete se mnou do hradu. Přece nebudete spát na slámě s koněm."

"Ale mě to nevadí." protestovala jsem. To mi ale neprošlo. Vytáhl mě na nohy. Chtě nechtě jsem s ním šla dovnitř. Musela jsem. Nechtěla jsem přijít o hlavu. Nebo o ruku. Co já vím co by mi udělal, kdybych neposlechla?!

Sledovala jsem ho, jak pochodoval po pokoji, když mě prohlížel doktor i když jsem řekla, že jsem si to už ošetřila sama.

"Proč vaše výsost takto pochoduje?" ušklíbla jsem se.

"Snažím se pochopit odkud, že to jsi" usmál se na mě. Jeho úsměv byl ale zvláštní. Né takový jaký jsem vídala u elfů... Možná to také bylo tím, že on elf nebyl...

"Vždyť jsem to řekla, ne? Z nedalekého statku" zalžu. Což ho ale moc nepřesvědčilo. Do pokoje vrazila vysoká žena s kaštanově hnědými vlasy, pronikavým pohledem a zvláštním postojem. Přejela mě pohledem a pak koukla na Darena. Kdo je ta žena?

"Matko" pouklonil se. Aha, takže jeho matka... "tohle je Anit. Její kůň jí sem dovezl. Byla zraněná od medvěda. Tak jsem jí vzal sem." řekl a nakonec se usmál.

Jeho matka, královna, se sametově usmála a promluvila "Ach ty tvoje nápady." když jsem uslyšela její hlas, myslela jsem si, že mám asi slyšiny. Zněl jako to, co jsem vydávala u elfů. Jemný, nasládlý a švitořivý hlas. Z očí jí koukala moudrost. Asi to byla dobrá panovnice.

Pár hodin na to jsem se dozvěděla o oslavě narozenin, banketu, a spoustě dalších věcí, kterým jsem nerozuměla.

A pak také lov. To se mi ovšem moc nelíbilo. A kterému elfovi taky jo?

A moje dojmy? Kam jsem se to dostala? Asi mám trochu praštěného koně.

Když mě jejich doktor dostatečně prohlédl (amatér), odešel. Královna dala pokyn služebným, ať mi připraví koupel a čisté oblečení.

Asi se tu zdržím. Pomyslela jsem si a sledovala služebná. Jedna z nich postarší, boubelatá s prošedivělými vlasy a milým úsměvem. Druhá asi kolem 30-ti let, hubená, s blonďatými vlasy. Obě vypadali při práci hrozně impozantně a zvláštně.

Po chvíli mě vyrušil z přemýšlení švitořivý hlas starší služebné.

„Máte připravenou koupel" usmála se. Úsměv jsem jí oplatila a koukla na vanu.

„Necháme vás tu o samotě" kývla pro změnu mladší z nich. Kývla jsem a vstala. Když odešly, začala jsem ze sebe svlékat potrhané a špinavé oblečení. Vlezla jsem do příjemně teplé vody. Sykla jsem bolestí. Zatracená rána. Zatnula jsem zuby a ponořila i obvázanou zraněnou ruku Pálila jako čert. Ponořila jsem i hlavu. Vlasy v copu se mi ve vodě rozpustili. Zdravou rukou jsem si je umyla.

Po hloubavé koupeli jsem se osušila a oblékla. Stoupla jsem si před zrcadlo a zahleděla jsem se na sebe. Když jsem si vzpomněla na to, co se stalo, ošila jsem se.

Dobrých pět minut jsem na sebe koukala a přemýšlela. Z toho mě ale vyrušilo zaklepání.

„Dále!" řekla jsem poněkud vyvedená z míry. Do pokoje vešla královna. Pouklonila jsem se a usmála se. S úsměvem si mě prohlížela.

„Jsi krásná mladá žena Anit"

Usmála jsem se „Děkuji" oproti ní jsem byla prcek. Měla asi metr devadesát. Aspoň podle mého odhadu.

Noc... Má nejoblíbenější část dne. Vykradla jsem se z nóbl pokoje do stájí. Koukla jsem na svého vraníka a usmála se. Sedlo a uzdečku jsem nechala vyset vedle něj. Prostě jsem se na něj vyšvihla a vyjela ze stájí do tiché noci, pryč od světel ohně.

Po čtvrt hodině jsem dojela k jezeru, jehož jméno, jsem neznala. Sesedla jsem z neposedného vraníka a došla k vodě. Zvláštně světélkovala. Naklonila jsem nad vodu, ale v tu chvíli z ní vyskočila malá tyrkysově zelená rybička. Ucukla jsem.

Procházela jsem se po břehu toho zvláštního jezera a sledovala vyskakující rybky. Za mnou v písku dováděl L'Ater. Když jsem se na něj podívala, začla jsem se nekontrolovatelně smát. Vypadal jako malé hříbě hrající si v trávě elfských luk. Elfové... Dost možná mě teď hledali. Musela jsem se odsud vytratit.

Z přemítání toho, co bych měla udělat a co ne, mě vyrušilo odkašlání. Odtrhla jsem zrak od země a zjistila jsem, komu odkašlání patřilo. Asi tři metry přede mnou stál Daren. Sledovala jsem ho, stejně jako on mě.

„Co zde vaše veličenstvo dělá?" zeptala jsem se trochu kousavě. Ušklíbnul se.

„To co vy. Utíkám před civilizací." Usmála jsem se.
„Jak se to tu jmenuje?" zeptala jsem se a znovu obrátila pozornost k vodě.

„Jsem u jezera Alar." Oznámil mi. Sledovala jsem jezero s úžasem.

„Co je to za rybky?"

Táááák a máme tu po XX letech novou kapitolu Omlouvám se že jsem dlouho nepřidala. Nejdřív jsem byla na táboře a pak jsem se k tomu nějak neměla. 

No... Co dodat. Snad jen užijte si kapitolu:33