Za lásku v lágru

Kapitola 2.Usmíření

Čas se krátí.Vím,že každou chvíli už musí přijít dozorce a odvést nás na smrt. Ale já mám ještě pár věcí,které si sama se sebou musím vyjasnit,než zemřu.Abych byla v klidu.

Vím,že není opravdový hřích být jinak orientovaná.Možná v očích nacistů, možná v očích veřejnosti,ale v nitru cítím,že je to přirozené.Společnost se nás jenom bojí,jelikož nejsme stejní.A my se nemůžeme bránit,protože jsme menšinoví.Ale to nic,to nic.

Zato mám jedno skutečně temné tajemství.Cosi,co si vyčítám již tři roky. Stalo se to tedy,když mi bylo třináct.

Šla jsem ze školy domů,měla jsem ten den odpolední vyučování,chodila jsem druhým rokem na reálku,takže škola začínala být složitější. Náhle jsem však zaslechla křik,pláč a chechtání.Podivná směsice zvuků.

Nevěděla jsem,co mám dělat.Mé dětinské,vyděšené já chtělo utéct,zamknout se doma adělat,že nic neslyšelo, ta dospělejší,kurážnější část mne cítila potřebu prozkoumat,co se tam děje. Má přirozená zvědavost nakonec zvítězila nad plachostí a vydala jsem se za tím randálem. Měla jsem zatracené štětstí,bylo tam několik přetékajících popelnich a staré kusy nábytku a spousta podobné veteše,takže jsem měla skvělý úkryt,ze kterého jsem zároveň i dobře viděla.Schovala jsem se za křeslo a škvírou mezi sedátkem a zemí jsem pozorovala dění kolem.

Celá událost se odehrála ve špinavé,křivolaké slepé uličce,kam mnoho lidí ani nevkročilo,poněvadž se na těchto místech děly různé nekalosti. Což mohu potvrdit,dle toho,co jsem spatřila. Byla tam skupinka chlapců.Nejmladším mohlo být tak tolik co mně,třináct či čtrnáct let,starším nanejvýš šestnáct.Někde si odchytili tři maá děvčátka,mohlo jim být sotva osm,možná devět let.

Ti kluci je tam ponižovali a ubližovali jim.Dívali se jim pod sukně a smáli se jejich kalhotkám,plivali na ně,bili je,krákali je za vlasy.Ty holčičky měly zacpaná ústa roubíky,tím pádem nemohly volat o pomoc.Byla jsem vyděšená.

Pak jedna dívenka kousla svého trýznitele do ruky.Okamžitě ji pustil,a já se modlila,aby vzala nohy na ramena a utekla.Jenomže než se vzpamatovala,chytil ji jeden chuligán za ramena a vyzvedl ji několik centimetrů nad zem. Ta holčička udělala chybu,že si v těch pár vteřinách nesundala ten roubík,aby mohla křičet o pomoc.Ale asi by to stejně nepomohlo,jelikož ti zbabělci by jí ho určitě hned znovu nacpali do pusy.

Zatímco ji jeden grobián držel,ten,co byl pokousán,jí dal ránu pěstí do horní čelisti. I na vzdálenost několika metrů jsem slyšela to křupnutí,jak se kost zlomila. Ten kluk,co ji držel ve vzduchu,ji upustila,takže dopadla na zem.A já s hrůzou zjistila,že je v bezvědomí.

Tehdy jsem zbaběle uprchla.Běžela jsem domů,jediné co mne snad maličko omlouvá,je nízky věk.Byla jsem ještě napůl dítě.Na druhou stranu,už jsem nebyla malé dítě,abych se musela schovávat mamince za sukní,kdykoliv se stalo cosi ne zcela běžného.

To děvčejsem potkala o dva roky později.Poznala jsem ji podle obličeje a tmavých vlasů. A rovněž dle tří vyražených zubů.Předních,takže to byla podstatná vada na kráse.

A já tomu mohla zabránit.To dítě mohlo vypadat normálně,vlastně by byla docela půvabná,nebýt těch tří zubů. Avšak nyní si to odpouštím.Odpouštím ti tvou zbabělost Natálie.

Nervózně si mnu pramen svých plavých,špinavě blonďatých rovných vlasů.Z velikých hnědých očí se mi řinou slzy.A já ani nevím proč. Jsou to slzy dojetí? Odevzdanosti?Vzteku?

Mám ale pořád  pár věcí,které si chci vyjasnit,než budu stoprocentně klidná a připravená umřít. To bude taktéž můj vzdor Němcům.Nezemřu jako jejich loutka,jako hračka,se kterou si mohli dělat,co se jim zlíbilo a teď ji bezostyšně zahodit.Odejdu smířená a hrdá.

Moc mne mrzí,že jsem jednou,jedinkrát v životě svedla kluka.Nevědomky.

Jmenoval se Richard Malík.Ríša. Byl to moc fajn kamarád,upřímný,obětavý,přívětivý.Tak jsem ho vnímala já.Byl to věrný přítel a já ho měla moc ráda,to ano,avšak vážně jsem na něj nikdy nemyslela jako...na lásku.A je to divné?P

Bylo nám čtrnáct,oba jsme byli nezkušení,sotva vyrostlé děti, takže si moje projevy přátelství Richard vyložil jako projevy zamilovanosti. Nebo co víc,jako opravdové,nefalšované lásky.I když ta je v období dospívání spíše vzácná.Drtivá většina vztahů z této doby je pouhou zamilovaností,která setrvá pár měsíců,než se dotyčná dvojice z nějakého ,,vážného" důvodu rozejde.

Richard mi jednou o samotě hrozně dojemným způsobem vyznal lásku.Nikdy na to nezapomenu. Byl tehdy naparáděný,jako nikdy předtím.Kaštanově hnědé vlasy si umyl a úhledně rozdělil pěšinkou,oblékl si bílou košili,nažehlené kalhoty(silně však pochybuji,že si je vyžehlil sám),naleštěné černé taneční boty,tmavý frak a ,pozor, šarlatově rudou kravatu. Prostě princ z pohádky.Ale bohužel ne pro mě.

Přinesl mi i kytici květin.Růží.Nebyly sice rudé,které dle pravidel květomluvy sdělují dámě,že ji dotyčný muž miluje,byly však růžové,což je krásná,romantická barva a navíc tak podobná červené!

Samozřejmě mi už tehdy došlo,že je to proto,že ty růže mohl natrhat u nich na zahradě. Byl z dosti chudých poměrů,takže počítám,že sotva dostal nějaký ten halíř jako kapesné,a ten možná utratil za něco jiného.

Byl konec školního roku.Dojednali jsme si schůzku krátce před osmou.Nebo to spíš takhle zařídil Ríša.Zrovna zapadalo slunko.A tehdy se mi svěřil:,,Naty,já tě miluju.Miluješ ty mne?"

Bolelo mne to,tak mne to bolelo,když jsem ze sebe vypravila:,,Ne."

Poté jsem uprchla,zalykala se slzami.Ani jsem si nevzala jeho kytici. Zamkla jsem se doma a brečela a brečela.Nenáviděla jsem se.Nenáviděla jsem svou zvláštnost,nenáviděla jsem své rty,které to řekly, nenáviděla jsem své srdce,že nechce patřit Ríšovi,nenáviděla jsem každičký coul sebe samé,protože jsem ublížila tak skvělému kamarádovi.Rozum mi však napovídal,že jsem učinila moudré rozhodnutí.Nikdy bych s ním nemihla být šťastná.Náš vztah by mě unavovala brzičko by ztroskotal, nedokázal bych dlouho předstírat,že Richarda miluji.

Druhý den nepřišel do školy.Další rovněž ne a stejně to bylo s dalšími dny. Den před vysvědčením jsem se dozvěděla,že se málem zabil otravou alkoholem.A když se loňský školní rok vrátil,nebyl už takový,jako býval dříve.Nejvíce mne trápilo to,že se mnou nepromluvil jediné slovo.Ne však proto,že by mě nesnášel.Nevím,jestli byl miloučký Ríša něčeho takového vůbec schopen.

Spíš se ho zmocnily trapné rozpaky,kdykoliv na mě měl promluvit.A takto to zůstalo.Neměla jsem vůbec příležitost něco mu říct,když mne zatkli. Přála jsem si omluvit se mu,objasnit celé toto nedorozumění,ubezpečit ho,že ho stále mám moc ráda, a že můžeme být príma přátelé,vyjmenovat mu jeho přednosti a vůbec docenit jeho přátelství.Ale gestapo mě nenechalo říct mu ani ň.

Až teď mne napadá,že jsem mu mohla načmárat vzkaz.Aspoň řádečku,něco holého,nedostatečného...naprosto cokoliv.Avšak i tento hřích si odpouštím.A jsem si jistá,že Richard Malík mi ho odpustil také.

V tom dorazí Němec. ,,Jdeme,"štěkne.

Polije mne hrůza,která mne dokonale prostoupí.Můj život je u konce.