Za lásku v lágru

Kapitola 4.Romeo a Julie-ať jde Shakespeare do háje

Vycházím z divadla celá rozčilená.Všude kolem mne kráčí plno obyčejných,normálních lidí.Lidí předurčených pro lásku.Lidí,kteří mají pokud jsou muži tak ženu,pokud ženy tak muže.Zajímalo by mě,jestli je tu někdo další takový,který miluje  muž muže nebo  žena,jež miluje ženu.

Znám jenom jednu takovou osobu.Nebo spíš znala.Ona jediná mě brala a chápala.Moje životní láska.A já ji dala.Neochránila jsem ji,jak jsem si slibovala.

Natálko,promiň,jenže já vážně nemohla nic udělat.Do očí mi vrhknou slzy.Přestože už jsou to čtyři roky,co jsem Natálii neviděla, a něco okolo tří roků od toho,kdy jsem se dověděla že je...no prostě že už ji nespatřím,pořád mi chybí,jako by to nebyla ani vteřina.Zřejmě to vyžaduje víc času.Víc času než se s tím vypořádám a smířím.

Vdala jsem se,abych očistila rodinné jméno.Nikdy jsem ho samozřejmě nemilovala.Z našeho vztahu vzešla dcera Natálie.Krátce po jejím narození jsem ovdověla.Musila jsem povinně truchlit.Vlastně to šlo celkem dobře,až na to,že jsem neplakala pro smrt mého manžela.

Konečně jsem mohla pořádně obrečet Natálčinu smrt.

Kéž bych byly umřely spolu.Jako Romeo a Julie,které jsem právě zhlédla.

A z toho pramení má zlá nálada.Zase ti milenci.Znovu dívka a chlapec.Už mne štve,jak se neustále musím přetvařovat a předstírat,že jsem se upsala k celibátu proto věrnost svému muži.

Prakticky každodenně slýchávám pochvalná a obdivná slova.Je to,jako by mne bičovali.Připadám si tak...nečistá,jako kdybych je zrazovala.

Jako by se po válce nic nezměnilo.Tedy jistě ne k lepšímu.

Uvažuji o tom,že bych šla do nedaleké kavárny.Pravda je,že hrnek kafe by mi teď jedině prospěl.

Ale nesnesla bych přítomnost jiných lidí.Kdepak.

Skoro utíkám domů.Otevřít dveře do budovy,vyběhnout po schodech,otevřít dveře do bytu,zavřít a pak se sesunout v slzách na zem.

Naty,kéž bys tu byla se mnou.Kdyby tak byl svět tolerantní,kdyby se nemuselo zakrývat,kdo doopravdy jsi.

Vařím si kávu.Sedám si s ní ke svému psacímu stolu.Na stole leží všelijaké učetní knížky a dokumenty.Jednou rukou je shrnu a potom otvírám šuplík.

Úplně vespod leží ohmataná obálka.Už se ani nepotřebuji koukat do zásuvky,polohu obálky znám zpaměti.

Vytahuji z ní dopis stejně rozechvělou rukou,jak jsem to dělala poprvé.

Moje nejmilovanější,

Až si tohle budeš číst,budu již nejspíše mrtvá.Prosím,netruchli pro mě.Věz,že tě miluji i po smrti a že mé pozemské trápení je alespoň ukončeno.Mrzí mne jen,že jsme spolu nestrávily víc času.

Věřím,že ty přežiješ.Vždy jsi byla silná.Silnější než já.A příroda to zařídila tak,že vždycky přežijou ti silnější.

Doufám,že svět po válce bude krásnější i tolerantnější než ten,ve kterém jsme vyrůstaly.Obávám se však,že lidé se jen tak nezmění.Co naděláš.

Užij si život jak jen můžeš a měj se ráda.Raději si všechny špatnosti odpusti hned,abys to měla před soudným dnem podtrženo,sečteno.Ne jako já,která si to v hlavě rovnala neřádně a ve spěchu.

Vždy jsem dělala chyby.Vlastně byla chyba i zamilovat se do tebe.

Ale to byla skvělá chyba.Nejlepší chyba mého života.A doufám,že tvého taky.

S láskou tě zdraví,

Natálka

Zamrkám slzy.,,Naty,"opakuji už po sto padesáté deváté. ,,Byla to chyba.Byla to ta nejkrásnější chyba ,kterou jsem kdy učinila.Tohle ti odpouštím.Tohle sobě  odpouštím."