Uragiri wa Boku no Namae o Shitte Iru

Dát do pohybu

Probudím se se vztaženou rukou vzhůru. Dýchám jako lokomotiva. Prudce se posadím a pročísnu si své vlasy rukou. "Byl to jen sen.. je sen.." Šeptám si pro sebe a přemýšlím nad tím, co moje fantazie zase vyplodila. Podívám se na budík, za pět minut mi má zazvonit. Přehodím nohy přes kraj postele, oddychnu si a jdu se chystat do školy.

Hygienu mám za sebou, oblékám si školní uniformu. Jsem hotova. Podívám se, kolik je hodin. Za patnáct minut máme s Yukim vyjít do školy. Rozhodnu se, že na něj počkám venku, popadnu tašku a vyjdu ze svého pokoje. Na chodbě mě přepadnou děti a vrhnou se mi kolem krku. "Dobré ráno, Yuna-nee!" Všichni najednou na mne skočili a povalili na zem. "Dobré ráno, děti," zasmála jsem se a pohladila je po hlavičkách. Postavila jsem se a sklonila se k nim. "Já teď musím jít do školy, ano?" Usmála jsem se. "Yuna-nee! Povíš nám zase dneska pohádku?" "Joo!" "Nebo si můžeme přečíst nějakou knížku!" Křičeli jeden přes druhého. "Ale, ale.." zasmála jsem se, "samozřejmě, ale teď musíme jít do školy," zvážněla jsem a zvedla ukazováček, "první se musí plnit povinnosti a potom je teprve na řadě zábava!" "Ahh," ozvalo se sklesle sborově. "Tak buďte hodní a po škole máme plno času na zábavu!" Slíbila jsem. "Tak zatím!" Pozdravila jsem. "Pa pa!" Křičeli za mnou. 

Venku jsem se postavila pod obrovskou sakuru a pozorovala opadávající lístky. Najednou se mi v hlavě znovu přemítal můj sen. Kdo byl ten muž v černém, který objímal tu dívku, která jakoby Yukimu z oka vypadla? Nechápala jsem, kde se taková představa u mne vzala. "Yu-chan," vytrhl mne v myšlenek známý hlas, otočila jsem se a zjistila, čí je. "Kanata-nii!" Přiběhla jsem a objala ho. "Jak se máš?" Vyzvídala jsem. "Dobře," usmál se, "tady, přinesl jsem knížku pro děti." "Páni," vzdychla jsem překvapeně, "děkujeme, určitě si ji přečteme ještě dneska!" Kanata se si mne celou prohlížel, jak jsem jásala. "Dobré ráno, Kanata-nii!" Křičely děti z okna. Kanata se usmál a zamával jim. "Kde je Yuki?" Zeptal se. "Já nevím, za chvíli máme vyjít," popřemýšlela jsem, "asi bude ještě u sebe v pokoji." "Aha," hlesl. "Chceš jít za ním?" Zeptala jsem se zdvořile. Kanata přikývl.

 Cestou k Yukimu jsem si prohlížela knihu. "Líbí se ti?" Kanata mi věnoval vřelý úsměv. "Ano," oplatila jsem mu ho, "vypadá to, že bude zajímavá." "Jsem rád, že máš z ní takovou radost." Pronesl milým hlasem, kterým mluvil pořád. Nepamatuji si ho jinak, než usměvavého. Nikdy jsem ho neviděla vážného nebo naštvaného.

 Došli jsme k Yukiho pokoji. Zaklepala jsem a vešla. Yuki vypadal, že se lekl až nadskočil a rychle něco schoval do šuplíku. "Yuki-nii," řekla jsem starostlivě, "promiň, nerušíme tě?" "Ne ne," donutil se k úsměvu. "Dobré ráno, Kanata-san, Yu-chan," rychle pozdravil. "Koukej, Kanata-nii nám přinesl knížku!" Zvedla jsem ji do vzduchu. "Skvěle!" Zajásal.

Po cestě do školy jsme šli mlčky vedle sebe. "Hele, Yuki," protrhla jsem ticho, "je všechno v pořádku?" Zeptala jsem se opatrně. "Taky jsem se chtěl zeptat," řekl Kanata, "máš něco, o čem bys s námi chtěl mluvit?" "N-Ne," zakoktal Yuki, "jsem v pořádku." "Vážně? Nevypadáš moc dobře," pronesl konejšivě Kanata. Trochu jsem zaostávala, tak jsem musela zrychlit. "Ano, kdyby jsi nám chtěl něco říct, jsme tu pro tebe," doběhla jsem je a chytila ho za ruku. "Správně," přitakal Kanata. "Vlastně," začal Yuki pomalu, "poslední dobou mám zvláštní sny," "Sny?" Poptala jsem se. "Nemůžeš spát?" Doplnil Kanata. "ale nepamatuji si je, když se potom vzbudím," pokračoval jakoby nás nevnímal, "mám pocit, že jsou důležité." Nastala chvíle ticha. "Ale, to nic není!" Yuki nás obdařil svým úsměvem.

 "Ach, tady se asi rozdělíme," zatvářila jsem se zklamaně. "No jo," povzdychl si Yuki. "Aha, to nevadí," Kanata mi dal pramen mých rudých vlasů za ucho, "uvidíme se brzy!" Naposled nám věnoval široký úsměv, rozloučili jsme se a s Yukim jsme se vydali do školy.