Uragiri wa Boku no Namae o Shitte Iru

Předtucha

Zazvonila jsem na zvonek od Kanatova bytu. Po chvilce čekání nám Kanata otevřel dveře. "Zdravím!" Vypadal nadšeně. "Ahoj," pozdravili jsme s Yukim. "Pojďte dál," pokynul nám. Vyzuli jsme se a vešli dovnitř. Na to, že byl jeho byt velký, byl celkem útulný. Působil přesně jako byt studenta vysoké školy. 

Levou stěnu obýváku lemovala knihovna se spoustou různých knih, u další stěny byl psací stůl, na kterém trůnil počítač a vedle monitoru bylo rozloženo pár dalších knih v řadě a poslední strana pokoje tvořila jen okna. Uprostřed byl menší stoleček se sedačkou a křeslem.

 "Posaďte se," usmál se Kanata. Yuki se posadil. Avšak mě zaujala knihovna a tak jsem zamířila k ní a pomaličku si ji prohlížela. "Chcete něco k pití?" "Pro mě čaj, prosím!" Poprosila jsem. "Pro mě taky, prosím," přidal se Yuki. Prsty jsem jemně přejížděla po hřbetech a četla si názvy. U pár knížek jsem se zastavila a prolistovala si je. Mezitím, co jsem uvízla u knihovny, Kanata přinesl šálky s čajem a posadil se do křesla. "Vypadá to, že se ti u mě líbí," pronesl pobaveně a oba upírali pohledy na mě. "Celkem ano," zazubila jsem se rozpačitě, "je tady tolik různých knih, mohla bych tady strávit hodiny a hodiny." Rozplynula jsem se nad představou, jak si zařizuji svůj byt, přesně takový, jaký má Kanata. 

Mezitím, co si mí bráchové povídali, já došla ke stolu a prohlížela si zbývající knihy. Pohledem jsem zkoumala jejich hřbety a uprostřed řady mne jedna zaujala nejvíce. Zdálo se, že byla nejtlustší. Chtěla jsem ji vytáhnout, ale jakmile jsem ji chtěla vytáhnou, do hlavy mi vystřelila ostrá bolest a zničehonic mi vyskočil obraz nějakého muže. Měl na sobě hnědý kabát, jeho rusé dlouhé vlasy mu spadaly až po lopatky a neposedně se kroutily. Neviděla jsem mu do tváře, protože byl ke mě otočený zády. *Yuna!* Volal na mne a zlověstně se smál. Rychle jsem ucukla rukou, chytla se za čelo a poodstoupila dva kroky vzad. 

"Yu-chan, jsi v pořádku?" Zeptal se Kanata a oba si mne prohlíželi. "J-Jo," zakoktala jsem. "Vážně?" Musel se ještě přesvědčit Yuki. "Ano," usmála jsem se, abych jim to dokázala. Dali se zase do řeči. Pomalu jsem zase přistoupila ke stolu. Chtěla jsem se na tu knihu podívat, vzít si ji, prolistovat ji. Opatrně jsem vztáhla ruku ke knize. Dotkla jsem se a ucukla, jen pro jistotu. Když jsem se přesvědčila, že je to bezpečné, konečně jsem ji vytáhla. Byla černá, vypadala zvláštně magicky, aspoň tak na mě působila. Na obalu bylo něco napsáno zvláštním písmem, které jsem nerozpoznávala. "Kanata-nii," přerušila jsem je, "co je to za knihu?" Podíval se a odpověděl: "Tohle byla jediná věc, kterou jsem měl, když jsem přijel do sirotčince." "O čem to je?" Chtěla jsem vědět. "Klíč Razielu," řekl a pokračoval, "teprve nedávno jsem zjistil, jak se čte." Pozorně jsem si ji prohlížela, potom jsem sledovala, jak se Kanata zvedá a jde k prosklené části pokoje. "Je to o tom, co by světu prospělo," stál k nám zády a mluvil dál. "Věděli jste, že svět míří k zániku? Hlad, terorismus, války způsobené náboženstvím a rasismem.." Odmlčel se. "Lidé jsou hloupé a hříšné bytosti," řekl nakonec. "Yuki, Yuna," oslovil nás, "musíme resetovat a očistit náš svět, nesouhlasíte?" Otočil se na nás a hluboce se nám zadíval do očí.

Když jsme došli zpátky do sirotčince, osprchovali jsme se a sešli se s Yukim u něj v pokoji. "Yu-chan," oslovil mě. "Ano?" "Co ti dneska bylo u Kanaty?" Zeptal se. "Já, já sama nevím," snažila jsem se to vysvětlit, "když jsem se dotkla té knihy, vystřelila mi bolest do hlavy a v ní se mi zmítal obraz muže, který měl stejné vlasy jako já a volal na mě a smál se a já.." zastavila jsem se a koukala na své nohy. "V pořádku?" Kývla jsem a věnovala mu úsměv. "Když nad tím tak přemýšlím, tak byl Kanata-san dneska jiný," koukal z okna na měsíc. "Taky jsem si toho všimla," přitakala jsem, "co má znamenat 'resetovat' svět," přemýšlela jsem nahlas. Yuki zakýval hlavou.

 Než stačil něco říct, vrazili do pokoje děti. "Yuki-kun, Yuna-nee," křičeli, "už jsme si vyčistili zoubky, pojďte nám číst!" S Yukim jsme si vyměnili pobavené pohledy. "Tak, co kdybych vám dneska pověděl pohádku?" Navrhl Yuki. "Yeeey!" Zajásaly děti a odtáhli nás k nim do pokoje. 

"Kdysi dávno žili v prázdném kraji princ s princeznou," začal Yuki vyprávět a ležel s malou holčičkou a já si lehla naproti k černovlasému klučinovi. "Teprve nedávno se poznali, ale cítili, že se znají už moc dlouho a rychle se spřátelili." Chvíli mlčel. "Ale proč to tak bylo? Setkali se poprvé." Vyprávěl konejšivým hlasem a já viděla, jak děti pomalu usínají. "Princezna si myslela, že je to zvláštní, a tak se zeptala prince: Opravdu se teď potkáváme prvně? A princ odpověděl: Myslím, že je to naše první setkání, ale já znám vás a vy mne." Chlapec vedle mě si zívl a zachumlal se do deky. "Princ se usmál a řekl: Bylo nám předurčeno se poznat, kvůli slibu, který jsme dali Bohu." Děti už unaveně odfukovaly, my jsme se zvedli a šli pryč. Když jsem zavírala dveře, ještě jsem uslyšela: "Yuki-kun, Yuna-nee," šeptala malá dívka, "mám vás ráda," zavřela očka a usnula. "Dobrou noc," usmáli jsme se.

"Skočím si na záchod a potom dokončíme naši debatu, platí?" Navrhla jsem. "Dobře," usmál se a já odešla na toaletu. Když jsem vyšla z kabinky, zastavila jsem se u umyvadla a opřela se o něj. Udělalo se mi zle. Studenou vodou jsem si opláchla obličej a zírala na sebe do zrcadla před sebou. Najednou jsem pocítila zase tu známou bolest v hlavě. Chytla jsem se za hlavu a málem upadla. Opřela jsem se o zeď. Tentokrát se mi vyjevilo více obrazů. Yuki na křižovatce.. klečí, nemůže vstát.. je to kousek od Asahi.. náklaďák.. jede na něj.. "Yuki-nii!" Vykřikla jsem a vyběhla ze záchodu. Na chodbě nebyl, před pokojem dětí taky ne, u sebe taky ne. Proboha snad jsem to nepředpověděla.. To není možné..

 Rychle jsem se obula a vystřelila z Asahi. Musela jsem se podívat na tu křižovatku, jen pro jistotu. Běžela jsem tak rychle, jak jsem dovedla. Slzy mi až stékaly po tvářích. Utřela jsem si je hřbetem ruky a ještě více zrychlila. Doběhla jsem na místo. Kamion stál křivě přes oba jízdní pruhy. Jsem tu pozdě, problesklo mi hlavou. Přiběhla jsem se podívat před něj, jestli Yukiho vážně srazil. Nikdo tam nebyl. Žádný Yuki, žádná krev. Ulevilo se mi, moc. Ohlédla jsem se a na mostě, který vedl nad cestou, jsem tam uviděla Yukiho s nějakým mužem. Vyběhla jsem po schodech a zastavila se. Držela jsem se křečovitě zábradlí a lapala po dechu. Byli pár metrů ode mě. Muž v černém dlouhém kabátu se otočil a šel naproti mě. Byl mi nějak povědomý. Když kolem mě procházel, podíval se mi hluboce do očí a mě bylo hned jasné, kdo to byl. Byl to ten muž z mého snu, který objímal dívku, která se tak moc podobala Yukimu. 

Rychle jsem se otřásla z šoku, který vyplýval z faktu, že se mi zdálo o někom, koho jsem nikdy předtím neviděla. Děsivé. Přiběhla jsem k Yukimu a pevně ho objala. "Yuki-nii!" Slzy radosti mi vytryskly do očí a už se jedna po druhé kutálely po mých tvářích. "Jsem ráda, že jsi v pořádku." "Yu-chan," odtáhl se a utíral mi slzy, "jak jsi věděla, že tady jsem?" Tvářil se zmateně. "To ti vysvětlím doma," potáhla jsem nosem. "Ach, Yu-chan," usmál se a objal mě. "Žiju, jsem v pořádku," hladil mě po vlasech. "Tak pojď," pronesl klidně, "půjdeme domů." Přikývla jsem a šli jsme.

Cestou jsem mu o všech řekla. O tom snu, o tom, jak jsem znala toho kluka v černém, o tom rusovlasém muži a o tom, jak jsem věděla, že je Yuki tam. On mě vyslechl a potom mi řekl taky všechno. Od jeho snů až po to, jak se tam vůbec nachomýtl.

V mém pokoji jsme znovu všechno v klidu probrali. Já se pořád ještě třásla, protože teď už tu Yuki vedle mě nemusel sedět. "Už dobrý?" Zeptal se a vzal mě za ruku. "Jo, nejspíš," přikývla jsem a lehla si. On si lehl vedle. Oba jsme se otočili na bok a dívali se na sebe. "Já jen," potáhla jsem znovu, "nemůžu se smířit s tím, že už bys tu teď se mnou nebyl." Odmlčela jsem se. "Nebýt jeho," doplnila jsem. "Víš vůbec, jak se jmenuje?" "Ne, neřekl mi jeho jméno, ale jsem si jistý, že se známe, jen nevím odkud," popřemýšlel.

 Nakonec se usmál a navázal na téma 'Kdybych tady už nebyl': "Zůstanu tady s tebou, ano?" "Prosím, ano," odhrnula jsem si vlasy z krku a odhodila je za hlavu. "Pamatuješ, když jsme byli malí, jak jsem tě v noci držel za ruku, když jsi měla škaredé sny?" Zasmál se a mě se to všechno vybavilo. "Jo, pamatuju," řekla jsem s úsměvem. "Tak to je dobře," ukázal mi ruku, já pochopila a chytila se jí. "Vždycky jsi mi ještě u toho zpíval," vzpomněla jsem si. "Mám ti zazpívat tu naši?" Zeptal se. Já přikývla a zavřela oči. Začal zpívat naši ukolébavku, kterou jsme si vždycky zpívávali navzájem. Cítila jsem jeho teplou ruku v mojí a taky, jak mám ještě vlhké tváře od breku. Jeho hlas se postupně zeslaboval až úplně ztichl a já v tu chvíli usnula.