Říkají mi Vítr

♥Zrcadlo♥

Mé mrazem zmrzlé nohy proplouvaly sněhem. Ta bíla hustá a hlavně studená voda mne ošlehávala. Čím blíže jsem se byla k místu, tím více jsem se cítila mrtvá. Ale přesto jsem tu. Kolem mě dopadaly vločky velké, jako ping-pongové míčky, jež se mi splétaly do mých sněhobílých vlasů.

Už jsem je i tak měla poničené. Malé rampouchy mi zdobily řasy, i když jsem zamrkala, tak neslezly. Můj protrhaný plášť, který mi kdysi dala jedna žena, jako díky za záchranu dcerky, mě už ani za mák nehřál. Možná bych ho i odhodila. Možná bych na to vše zapomněla. Jenže nechci si lhát do kapsy. Na tyhle dva roky života nezapomenu.

Po záchvatu kašle pokračuji mezi stromy dál na sever. Prsty u rukou už dávno pustily kompas, takže ani nevím, jestli jdu správně. Tristan by to věděl.

Zarazím se. Už dlouho jsem nechtěla jeho jméno vyslovit byť jen v paměti. Nemohla jsem si přiznat, že je mrtvý... Ten den jsem toho schopna nebyla. Umřel. Umřel mi v náručí. Nikdy mi už neodpoví na nevyřčené otázky typu:

Proč si chodil s Ellnorou?

Jak si věděl, že k této události dojde?

Můj otec s ostatními rodiči se mě tenkrát ve třídě pokusili zabít...

Počkat! Táta byl mrtvý, a přesto mě navštívil. Je vůbec Tristan dalším vládcem nebo to byla jen povídačka. Co když ho už opravdu neuvidím, ani Zacka. Smrt už mi klepe na dveře v opuštěné části severní Ameriky. Oblečení se nedá nazvat ničím víc, než kusem potrhané látky. A vše zhoršuje skutečnost, že je noc.

Jsem sama.

Uprostřed lesa v největší zimě jsem já dívka podobná andělovi - sama. Ellnora zmizela, stejně jako já v den toho pitomého souboje. Neumím ani ten vzduch ovládat. Bolest hlavy zesílí a se zaúpěním lituji dne, kdy jsem do toho lesa vešla. Otázkou času je pouze jedna věc: Kdy mě něco sní.

Kolena mě nenesou. Padám na záda do čerstvě napadaného prašanu. Jen ať mě sníh pohltí. Ať mě pohltí tma. Ať mě smrt navštíví. Jako rozpláclá hvězda ležím ve sněhu s pohledem upřeným na oblohu. Pokud tam jsou, tak doufám, že mě aspoň vidí, když ne já. Snad jsou v pořádku.

„Všechno nejlepší k devatenáctým narozeninám..."

Vyšeptám do mrazivé zimní noci. Sobě i těm nahoře.

„Chci zemřít."

Protože mi chybíš, Tristane.

........................................................................................................................

Pohladím ji. Leží tam ve sněhu, zatímco se jí slzy derou na povrch. Ukazovákem přejedu přes její vlasy. Kéž bych je mohl cítit. Ona utíká. Kdyby ji našli, tak ji zabijí na místě. Několikrát ji málem chytili, ale ona utekla, jediné útočiště pro ni byla samota.

Po tváři se mi skoulí jedna slza. Tu bleskově zaženu. Rosemary usnula. Zmocní se mě vlna paniky, jakožto vládce této říše to nesmím dát najevo. Položím velké zrcadlo skrz, které mohu pozorovat budoucí vladařku, na svá stehna. Dlaně pevně sevřou rukojeti ohnivého trůnu.

Někdo ji musí zachránit, jinak... Podívám se před sebe. Asi padesát metrů ode mne je na zemi namalován obří kruh. Slouží, jako portál, každý mrtvý ve věku osmnácti, až dvaceti let je přemístěn sem. Hned, co na to pomyslím, se zde zjeví nový kluk. Vyděšený, až do morku kostí na mne hledí.

Upírá pohled i na zbylé čtyři trůnu. Dva z nich prázdné. Potetovaný od hlavy, až k patě poklekne a věnuje mi hlubokou úklonu. „Já myslel, že neumřu, když se podřežu! Nevěděl jsem to! CHCI ŽÍT!!"

Lhostejně povytáhnu obočí. Změním výjev spící zmrzlé princezny na jeho tělo. Pokynu mu, aby zvedl svůj pohled k pozlacenému rámu tohoto zrcadla. Vyděšeně vykulí oči. Jeho matka ho našla. Na místě dostala infarkt. Podle prášků na stole jsem hned poznal, že měla srdeční potíže. Zemřela.

„Tvá matka... Kolik jí bylo let?" Zeptám se, abych odstranil výjev ležící matky v kaluži krve svého syna, jež stál přede mnou bez sebemenšího zranění. „Prosím, že mohu ožít!"

Nezájem o jeho matku mě děsí. Vstanu. On se lekne, opět se hluboce pokloní. S krvavě rudým pláštěm, havraními vlasy a bohatě zdobeným oblečením vypadám děsivě. Nejhorší jsou mé oči. Nikdy mi do nich nikdo kromě ní nepohlédl. „Kolik bylo tvé matce!"

„47! Nechci zemřít!"

Sevřu čelist. Proč jsou mrtvý, vždy takový, ale já stejně musím vše položit stejnou otázku. „Chceš opustit celý svět a zemřít nebo pokračovat v životě v jednom z našich měst?"

Roztřeseně se odváží mi pohledět do rudých plamínků. Na poslední chvíli odvrátí zrak. „V lidském světě! Mám tam sestru a přítelkyni!"

Kdyby Zack za mnou nespal, určitě by něco dodal. Mé rysy zjemní. Nemohu ho oživit, i kdyby to šlo, porušil bych tím několik pravidel. Nejde to. „Tady nebo smrt?!"

„Tady!"

Sednu si zpět. On se uvolní a vstane se skrytou uslzenou tváří. Má jako všichni nově příchozí bílé sako a kalhoty. „Jsme v hlavním městě. Je tu několik tisíc měst a tvá matka tu je určitě taky pokud si nezvolila smrt. Určitě bude u portálu určeného pro 45, 46, 47. Ten spravuje anděl, stejně jako všechny kromě tohoto. Ten si hlídám sám."

Málem bych dodal - Kvůli Rosemary - ale místo toho jsem se otočil k jednomu z deseti andělů u kruhu. Nemusel jsem vyřknout jediné slovo a už byl pryč.

Zde začne nový život.

Vrhnu se pro zrcadlo. Pomyslím na to místo, kde ležela. Zamlžený výjev se postupně ostří. Zadržím dech. Je tam pouze hromada vyhrabaného sněhu a dva páry stop. Kdo jí našel?

Než stihnu zareagovat, v kruhu se objeví další chlapec.

Tak je 1. 9. a pokračuje ŘmO. :D 

Doufám, že se vám tento začátek líbil a zvyknete si na pohled, jak od Rose, tak od Tristana.

Mohu zaručit, že to bude zajímavé :)

Kdopak ji asi odnesl :)) 

Libs