Říkají mi Vítr

♥Bez přílohy♥

Jedla jsem už všechno, jak syrové maso, tak to nejvybranější hovězí z celého Washingtonu, ale tohle... Možná to bude tím, že mám vysoké horečky - neptejte se, jak mi ji změřili - a ucpaný nos. Jenže tohle maso je směs králíka se srncem, vyvážela by to příloha, kterou tu uprostřed zasněženého lesa, bohužel nemají. Zatímco ti dva hladově hltají, každé sousto, já zvažuji, jestli nezůstanu na lačno.

Přehrabuji se bledými prsty v misce. Prý jsem zaspala dva dny, udivovalo je, jak dlouho jsem byla schopna nejíst, nepít a nechodit na záchod. Tedy Kieran pouze hraje překvapení. Ve skutečnosti mě bodá pohledem k přiznání mého původu.

„Ona neví, kdo jsi."

Když můj ukazovák narazí v misce na oko, zvedne se mi žaludek, čili jsem opět nucena vyběhnout ven. Dívka, jejíž jméno je asi tajemstvím, mi tam laskavě položila kbelík, který normálně slouží, jako záchod, ale já pro něj našla i jiné využití.

„To je po páté za hodinu, co jsi vzhůru, chřipka bude vážná. Tady doktora neseženeš," špitne rusovláska s oříškovýma očima. Poté prstem nabere zbytky krve ze zvířete. Zkoumá ji, když se do toho vloží špinavě blonďatý kluk. „Asi tě budeme muset zabít, než nás nakazíš a tvé maso potom sníst," hladově se zazubí. Kdyby do něj nešťouchla a on se nezasmál, myslela bych si, že mluví pravdu.

Proto se mi můj výraz zkroutil v něco mezi úšklebek a smích. „No tááák, segrá! To že seš starší, neznamená, že jsi..." vrhne po mě pohled. „Bůh."

Jeho sestra se zasměje. Kieran zůstává viset na mé nervózně se smějící skořápce. Zrzka vstane, sebere misky. "Jak se vůbec jmenuješ? Máš bílé vlasy, oči a vůbec jsi celá pobledlá."

Odkašlu si.

Blonďák zůstane ticho. Smích ustal. Jakoby ani on neznal mé jméno. Otočená zády ke mně protne ticho: „Já poslouchám."

Lhát. Nelhat. Lhát. Nelhat...

Než stihnu, cokoli říct odpoví její bratr. „Jmenuje se Ayana."

----------------------------------------------------------------------------------------------------

„Vím, že je to nevhodné, ale mohu vás vyrušit?"

Zvednu pohled od zrcadla. Jméno, které vyřkl, mě bije do očí. Dokonale ji vystihuje.

„Něco důležitého?"

Kývnutí hlavy této slušně řečeno "slečny" mi odpoví pravý opak. Se vstupem do mé pracovny plné papírů zavře dřevěné dveře.

„Je zvláštní, že tvůj spolupracovník rád využívá naše služby."

„Odkdy jsme přešli na tykání?"

Neobtěžuji se na tu dívku byť jen otřít pohledem. Nedokážu uvěřit, že by Zack byl schopen něčeho takového. Její oblečení neřeším, ať se nacpe do jakýkoliv šatů, pokaždé jsou vyzývavé.

„Od té doby, co se ucházím o tvou ruku."

Ahoj

Neaktivita = rozbitý počítač :(

Pokračování => pondělí kolem 15:00 

:) 

Mám teď starý počítač... Bez písmenka T a N 

Takže se mi píše těžko, ale pro vás cokoli :)) 

Libs