Butterfly |Larry| (cz)

Epilog

Když kapky deště dopadaly na střechy domů, lidé se mu jinak než pomocí deštníku nemohli ubránit. A přesto že pršelo, lidé se na ulici smáli a vesele poskakovali.
Pouze jeden člověk byl zahalen do špatné nálady a oblečení, které krylo potetovanou kůži, mělo stejnou barvu jako jeho myšlenky. Přes hlavu kapuci, která chránila jeho kaštanově hnědé vlasy před vodou. Hlavu nechával sklopenou a sledoval, jak potůčky deště tiše tečou po černém asfaltu.
Nikam nespěchal. Na konci ulice sice na něj čekal dům, ale ten zel prázdnotou. A mezitím, co jídlo pomalu stydlo a voda tiše usychala, kluk v černém přemýšlel, co se stane, až se ráno vzbudí a jeho postel mu sdělí to, co každý začátek dne.
Už tu není. A zatím neexistuje nikdo, kdo by zaplnil prázdné místo na jeho matraci. Protože strach mu nedovolí říct jedinému člověku, který zaplnil prázdné místo v jeho srdci, že pravě on je smysl jeho dní.
"Občas Vás Vaše mysl zavede pryč, a to za důvodu zoufalství. I ona má rozum a chce utéct někam daleko. Proto pokud máte pocit, že je to na Vás moc, jeďte pryč. Není to jenom pocit."
A to on přesně udělal. Zařídil se podle téhle rady a za účelem vypadnout to opravdu udělal. Přitom doslova vyhodil telefon z okna, protože se nudil a každý ten kousek mu připomínal něco, co už si nechtěl pamatovat. V jeho hlavě běžel ten samý film.
Stratil se ve svých myšlenkách tak, že si ani neuvědomil, že odemyká. A bylo mu to vlastně jedno. Klíče položil na botník, bundu na věšák, jeho rutina. Nevšímal si toho, že je mokrý, bylo mu to prostě jedno.
Nešahl po ovládači, aby si pustil televizi. Nevzal telefon, aby si pustil hudbu. Ne.
Jen tam potichu seděl a koukal do zdi. Myšlenky lítali sem a tam a on nebyl schopný ani jednu chytit. Vždy když se nějaká objevila, hned zase zmizela. Byli o ničem i přitom o všem.
Občas máte plno nápadů a někdy naprosto prázdno. Až se začnete nudit tak, že Vás napadne naprostá kravina. Jako to bylo v případě kluka v černém. Vstal, přešel do kuchyně a začal psát na prázdný papír. Z mysli do ruky. Z ruky do pera. Z pera na papír. A tak náplň v propisce pomalu ubývala a písmenka na papíře přibývala. S každým slovem se cítil vyrovnaněji než předtím. S každou tečkou měl míň zatěžujících myšlenek. A každá mezera znamenala větší volnost jeho mysli. Bylo toho tady tak mnoho, že si to ani neuvědomil. A tak se z prázdného papíru, který neměl žádný význam stal dopis psaný od srdce, který již brzy nebude v rukou odesílatele...

Když stál u dveří, klepal se nervozitou. Měl pocit, že s každým nádechem vyzvrací svoji odpolední svačiku.  
Zhluboka se nadechl a vydechl.
Zaklepal na dřevěné dveře. Po chvilce se dveře s tichým vrznutím otevřeli a v nich stál hledaný.
Jeho oči byly jiné, než si pamatoval - dříve plné radosti,dnes už jen naplněné bolestí. Avšak přitom, když Harry pohlédl do modrých očí, něco se v nich změnilo. Už nebyli tak smutné, přesto o štěstí se zde mluvit taky nemohlo.
Bylo ticho. Ani jeden z nich nic neříkal. Pouze stáli a dívali se na sebe. Zelené oči se topily v modrošedých oceánech, jenž byli tak moc hluboké. A modrooký si užíval pohled do mechů, které mu tak moc chyběly.
Bylo to jasné; i přesto, kolikrát byl zraněn, kolikrát byl zklamán a kolikrát byl odsouzen odejít - zamiloval se. Bylo to náhle, prudké a nečekané, přišlo to jako blesk z čistého nebe, avšak přesto si byl jistý, že ten pocit zatím zažil pouze jednou - když se zasnoubil se svým přítelem. A teď tu byl zase. Věděl, že dělá chybu, ale teď už nešlo udělat krok zpět.
"Ahoj,"Pozdravil Louis nervózně.
"Čau," odpověděl Harry s kamenným výrazem. Oči měl zarudlé od pláče a pod nimi velké fialové pytle.
"Co potřebuješ?"zeptal se Harry a zamrkal, aby se slza neskutálela po jeho bledé tváři. Už několik nocí moc nespal a nic moc nejedl.
"J-já se omlouvám, že jsem ti neodepisoval, ale mám důvody. Takže jestli chceš, mohl bych ti všechno povyprávět,"vydechl Louis.
"Vážně? Tak dlouho si se neozval a teď si sem nakráčíš a chceš, abych tě vyšlyšel?" Začal Harry křičet.
"Promiň, za to se moc omlouvám. Nebylo to úmyslné! Nechtěl jsem ti nikdy NIKDY ublížit. A chápu tě. A pokud nechceš ty důvody slyšet, pak tedy je nechceš slyšet. Víš, dopisy v téhle době už moc nepíšu. Ale prosím přečti si ho. Prosím," Louis podal zelenookému dopis a medvěda. Harry je vzal do rukou a zavřel dveře...

Pokračování příště...

Ahojky, omlouvám se, že TAK dlouho nevycházely díly. Každopádně po půlroce to tady máte. :)
Rozdělila jsem to z jednoho prostého důvodu: Už jste čekali dost dlouho. A já nevím, jak dlouho by mi trvalo napsat ten Epilog celý. Chtěla jsem, abyste na mě nezapomněli ;) :) a tak jsem se rozhodla to rozdělit. Víc info v příštím epilogue :)
Jo a děkuju těm, kteří na něj nezapomněli a trpělivě čekali. Já slibuju SLIBUJU, že další Epilog bude co nejdřív. Vážně. Slibuju to nejen Vám, ale u sobě, protože mě to celou dobu tak tížilo, že nedokážu napsat ani písmeno... :(
ještě jednou se omlouvám
FerKie17
P.S.: doufám, že jste si ten díl alespoň užili :)