I just want a normal life.

22.

,,Kdo to byl?" Zeptá se Adele, když za sebou zamkneme koupelnu v Kyleově bytě. Já sedím shrbená na záchodové míse a Adele je opřená o sprchový kout. Ruce má na prsou zkřížené.

Byla jsem jí neskutečně vděčná, když se po cestě zpátky sem na nic nevyptávala. Neměla jsem daleko od zhroucení. Ovšem teď... Teď jsem na tom snad ještě hůř.

,,Nicolas Aper-"

,,Jo, vím, jak se jmenoval, představil se mi," zašvitoří a prohrábne si rukou tmavé vlasy. ,,Ale rozhodně nevypadal jako jen tvůj kamarád."

Slovo jen naznačí uvozovkami. Jindy bych jí souhlasně aspoň pokývala hlavou, teď jsem ráda, že se udržím na záchodě, aniž bych sklouzla dolů a rozplácla se na modrých dlaždičkách.

„Hej, Clariso!" Zamává mi svou rukou před obličejem. V duchu se zasměju jejímu oslovení, ale ve skutečnosti se vzmůžu jen na zvednutí hlavy.

„Nevím co se stalo," řeknu nakonec. Můj hlas zní tak vysušeně a prázdně. Potřebovala bych se něčeho napít. „V jednu chvíli se Kyleovi představuje jako můj kluk a potom před tebou," Naznačím její krásnou postavu, křivky, úsměv. „Jakoby byl volnej."

Adele nic neříká, jen mě mlčky pozoruje, ruce zkřížené na prsou, výraz neutrální. Nakonec ale hlasitě vzdychne a smutně se usměje. Vždycky mi připadalo zvláštní, jak pohotově mění výrazy ve tváři, proto mě to překvapí i tentokrát, když se její tvář změní na rošťáckou.

„Dáme mu to pořádně sežrat, kámoško," zašklebí se šibalsky. „S náma holkama se nebude jednat jako s kusem hadru."

-

„Adele," skučím, když mi natírá nehty neskutečně tmavým odstínem červené. „Budu vypadat jak lehká holka."

Adele se na mě podívá zpod přivřených řas a ušklíbne se. „Omyl. Budeš vypadat neskutečně sexy."

Nesouhlasně zamručím, ale nijak to neargumentuji. Více se věnuji jejímu pokoji. Přivezla nás sem ve svém autě, krátce poté, co jsem s ní vedla konverzaci na záchodě v Kyleově bytě. Nicolasovy neustálé hovory a zprávy jsem vytrvale ignorovala - a hodlám v tom i pokračovat.

„Tak. Hotovo." Usměje se Adele, když dolakuje malíček na mé levé ruce. Opatrně zvednu ruku, všechny prsty napjaté a obdivně si prohlížím novou barvu svých nehtů. Měla jsem lak jenom jednou a to už je pár let zpátky. Ani na Oscary mi je nikdo nelakoval.

„Co bude teď?" Zeptám se a znovu se rozhlédnu po jejím pokojíku. Jemná světle modrá na zdech působí tak romanticky, až se mi z toho motá hlava. A nebo je to možná tou levandulí, kterou je ovoněná celá místnost. Dřevěná postel s fialovými nebesy je obrovská, hotové lůžko pro princezny. Nejsem si ale jistá, jestli jsou fialová, téměř průsvitná nebesa s modrými zdmi pěknou kombinací. Přesto jí ale pokojík tiše závidím, protože sama takový nemám.

„Teď se vrhneme na tvůj ohoz," řekne ďábelsky. „Ale mám tři podmínky."

„Jaké?" zeptám se, stále si foukajíc na nehtíky.

„Tak za prvé," zvedne jeden prst, aby svým slovům dodala ty správné grády. „Oblečení ti vyberu čistě já, ty se do toho nebudeš míchat."

Souhlasně zavrtím hlavou, protože mi to vyhovuje. Adele má pěkný styl, nevěřím, že by mi vybrala něco ošklivého.

„Za druhé," zvedne dva prsty. „Ti k tomu budu sama vybírat i šperky a boty."

Opět kývnu na souhlas.

„A za třetí," tentokrát zvedne tři prsty. „Nebudeš se mně za boha ptát, kde jsem k tomu přišla."